Fotograf Magazine

Luboš Plný

Fotografie jako nástroj uměleckého experimentu

Uměnímilovné české veřejnosti bylo jméno Luboše Plného (*1961) až do léta roku 2017 téměř neznámé. Přesto se o něm už dlouho mluvilo jako o zjevení ve vodách současné výtvarné tvorby – ovšem jen v úzkém kruhu zasvěcených. Introvertní umělec, donedávna řazený mezi autory art brut, šokuje a fascinuje neotřelým pojetím tvorby, bezelstnou brutální upřímností, s jakou se skrze svá díla umí podělit o zcela zásadní i úplně triviální oblasti života a svou životní filozofii. Zrození, smrt, sex, spánek, bolest, nemoc, stárnutí, to a mnoho dalšího je obsahem jeho děl.

Autora proslavily jeho detailní deníkové anatomické kresby. Galeristé v Paříži či New Yorku se o něj zajímají už patnáct let. Jeho díla jsou zastoupena ve slavných světových sbírkách umění, přesto v České republice vystavoval Luboš Plný jenom sporadicky v rámci skupinových výstav. Samostatné výstavy měl jenom dvě – v galerii Millenium (2002) a v Artinbox Gallery (duben 2017). Vše se změnilo v létě 2017, kdy Luboš zažil fenomenální úspěch na 57. bienále současného umění v Benátkách. Do hlavní výstavní sekce si ho jako jediného Čecha vybrala francouzská kurátorka Christine Macel. ARTSY o něm psalo jako o jednom ze čtrnácti pozoruhodných autorů, z oněch sto dvaceti, kteří vystavovali v hlavní sekci. Francouzský deník Le Monde ho uvedl jako jednoho ze tří nejzajímavějších. Zájem o něj teď projevují už i v jeho rodné zemi. Koncem roku 2017 mu Centrum pro současné umění DOX uspořádalo prozatím největší a nejucelenější výstavu VIVA Luboš Plný! Tato výstava shrnovala zásadní oblasti autorovy různorodé tvorby – anatomické kresby, časosběrné konceptuální projekty, koláže, asambláže, sochy, objekty i fotografie. Na fotografickou tvorbu Luboše Plného se zde soustředíme. Luboš Plný fotografovat neumí, přesto médium fotografie ve své tvorbě desítky let používá – většinou v dvojroli autora a modelu. Najímá si fotografické studio a profesionálního fotografa. Jeho tvorba má silný autobiografický a časosběrný aspekt.

Prvním zásadním dílem, kde Luboš Plný fotografii využil, byl několik let trvající konceptuální projekt Akademický model. Dodnes ho autor považuje za svoje nejpovedenější dílo. Tři neúspěšné pokusy o přijetí na Akademii výtvarných umění v Praze ho přivedly k originálnímu nápadu: zvolil svéráznou metodu, jak se výuky na škole účastnit – stal se zde placeným modelem. Této činnosti se věnoval dobu, jakou by trvala regulérní magisterská studia – šest let. Mezi tím studoval dějiny umění, diskutoval o tématech se studenty a pedagogy. Když pak hledal formu, jak své působení na AVU „zakonzervovat“ a udělat „diplomovou práci“, logicky dospěl k fotografii. Vybral si deset slavných děl z dějin světového výtvarného umění a ztvárnil je coby model – nechal se v daných pozicích vyfotografovat v profesionálním fotoateliéru.

Sešívání: V roce 2003 se Luboš Plný rozhodl pro jinou osobní zkoušku – chtěl si vyzkoušet limity vlastní bolesti a podrobit se sešití v různých částech těla. Projekt neměl v úmyslu prezentovat veřejně s tím, že vzniklý materiál možná časem zpracuje. Nechal se vyfotografovat před akcí a pak si bez anestezie ševcovskou jehlou a nití prošil obličej. Asistent mu pak pomohl sešít i ruce tak, aby cítil intenzitu sebenepatrnějšího pohybu hlavy po celém těle. Uběhlo třináct let. Mezitím umřeli oba rodiče, narodil se mu syn, oženil a rozvedl se, potkal francouzského galeristu Bruna Decharma, odstartoval mezinárodní uměleckou kariéru… V roce 2016 se vrátil k bromostříbrným černobílým fotografiím z roku 2003 a nechal se opět vyfotografovat ve stejných pozicích – tentokrát barevně a digitálním fotoaparátem. Sešívat se už neplánoval, sešil však dohromady různými způsoby své autoportréty z roku 2003 a 2016. Výsledné koláže a asambláže odrážejí třináctiletou proměnu umělce, a stejně tak i posun média fotografie od černobílé analogové k barevné digitální.

Sex a erotika: Luboš Plný transformuje do uměleckých projektů své duševní i tělesné utrpení, ale i fyzicky prožívanou slast. Sex a erotika přirozeně spadají do okruhu jeho zájmu. U kolážovaných kreseb mj. opakovaně používá vystřižené fotografie ženských a mužských sex symbolů z obrázkových časopisů. Anatomicky rozkreslil sexuální splynutí, včetně těch oku nepřístupných, vnitřních částí těla. Tak ztvárnil i porod syna Vincenta, doplnil ho časovými záznamy průběhu porodu.

Operace štítné žlázy: V roce 2006 Luboš absolvoval operaci štítné žlázy. Chirurga požádal o podrobnou fotodokumentaci operace. V roce 2017 fotografie zakomponoval do monumentálního triptychu – kolážované kresby, kde onu událost podrobně popsal a výtvarně i anatomicky rozebral na základě podrobných poznámek, které si v nemocnici před i po operaci pořizoval. „Umění je pro mě auto-terapie, to je pro mě vždy prioritní. Jsou to deníkové záznamy, záznamy somatických pochodů, pobytů v nemocnici i záznamy času, který tvorbě věnuji. Když vím, že z nepříjemného zážitku vznikne umění, jako bych snižoval riziko, které pro mě z dané situace plyne. Umělecký záznam přehluší vážnost situace.“ Podobným způsobem se autor vyrovnával i se smrtí rodičů. Matce i otci věnoval kresbu, do které zasadil laboratorní misku s jejich popelem a kolem vepsal všechny dny jejich života.

Čas: Plynutí času Luboše fascinuje odjakživa. Svůj věk nepočítá na roky, nýbrž na dny. Díla vždy označí číslem, kolik dní mu bylo, když práci započal, a pak číslem, kolik dní byl na světě v den, kdy dílo dokončil. To je asi i jeden z důvodů, proč Luboš Plný tak rád využívá média fotografie, které mu jedinečným způsobem pomáhá čas zastavit.

Luboš Plný je těžko zařaditelný samorost, a přestože dějiny umění studoval, podobenství s tvorbou jiných autorů jsou u něj spíše náhodná. I přes silný konceptuální charakter Plného díla je autor natolik osobní až intimní, že se tím stává originálním zjevem v kontextu současného českého, ale i světového výtvarného dění.

#31 tělo

180