Fotograf Magazine

Zobrazení bez reprodukce?: Fotografie a performance v českém umění sedmdesátých let 20. století

Československý fotograf na písmeno „K“? Na t akto položenou
křížovkářskou otázku zněla ještě donedávna odpověď jednoduše. Ve
studii, která přehodnocuje fotografický kánon, Photography at MoMA1,
svazku, jenž zahrnuje období od roku 19 60 do dneška, se vedle
Josefa Koudelky objevují také Běla Kolářová, Jiří Kovanda a Milan
Knížák. Spojitost s fotografickou tvorbou u Koudelky a Kolářové se
pochopitelně nikdo rozumný neodváží zpochybnit. Přesto se zdá, že
zahrnutí Kovandy (vedle takového Davida Lamelase) a Knížáka (vedle
Valie Export) přináší odklon od pojetí média, jaké pros azují odborníci.
Právě této podivné konstelaci, se kterou máme co do činění na styku
performance a fotografie, věnovala svou knihu mladá výzkumnice
Hana Buddeus. Zobrazení bez reprodukce? Fotografie a performance
v českém umění sedmdesátých let 20. století je zajímavá disertační
práce, redigovaná Štěpánem Markem, kterou obhájila a vydala péčí
UMPRUM. Publikace je rozdělena na dvě části: vizuální vyprávění, jež
prostřednictvím fotografických reprodukcí akcí a katalogů autorským
způsobem líčí příběh českého fenoménu performance, a posléze část
vědeckou, současně teoretického i kritického rázu. Již první, vizuální
část vede za pomoci netypického postupu reprodukce reprodukcí
v katalogu a dokumentace uměleckých činností k podchycení
a problematizaci tématu, k uchopení neprůhlednosti fotografie.
Buddeus svůj výklad zahajuje pečlivým a podrobným shrnutím
dosavadního výzkumu, přičemž kombinuje zdroje z tematické literatury
české (a československé) provenience s anglosaským diskurzem.
Jsou tu zastoupeni všichni arciteoretici performance od Roselee
Goldberg a Amy Bryzgel po Peggy Phelan i Amalii Jones. Pakliže
by jí však bylo možné odpustit opomenutí nedávné výst avy Simona
Bakera Performing for the Camera (2016) v Tate, pak vyloženou
chybou bylo nezmínit výstavu Roxany Marcoci Staging Action:
Performance in Photography Since 1960 v MoMA z roku 2011. Obě
výstavy ilustrují obrat, k němuž došlo ve vztahu mezi performance
a fotografií a který je i pro Buddeus přece tak klíčový. Ta ve své
monografii postupně analyzuje tvůrčí aktivity dnes již monument álních
postav československé neoavantgardy: Jana Mlčocha, Petra
Štembery, Karla Millera, Jiřího Kovandy, Milana Knížáka a Vladimíra
Boudníka. Buddeus přitom své hrdiny nejen oslavuje, ale rovněž se
nerozpakuje kriticky interpretovat jejich tvorbu, lépe řečeno vztah
k fotografii. Jedním z hlavních motivů, kterým se Buddeus věnuje, je
narcismus přítomný v performance a fotografickém autoportrétu, čímž
dokazuje, jak ambivalentní roli sehrává dokument ace neuchopitelných
akcí. V souladu s metodou prezentace a reprezentace autorka
nevyhledává kontakt s žijícími umělci, ale zkoumá diskurz, který
obklopuje jejich dílo. A to je možná nejdiskutabilnější část knihy,
která sice shromažďuje impozantní a aktuální bibliografii a stává se tak povinnou četbou pro historiky umění, zabývající se dnes
tak módním neoavantgardním uměním střední a východní Evropy,
nicméně vykazuje příliš akademické rysy, než aby se z ní stala oblíbená
vysokoškolská učebnice. Právě tím se Buddeus nejvíce odlišuje od
Rosalind Kraussové, která jinak autorku zjevně inspiruje (přestože
se v její monografii neobjevuje odkaz k Notes on Index2). Dynamiku
knihy ale koneckonců stupňuje střet anglosaské interpretační linie
v duchu „October” (kromě Kraussové mj. i Douglas Crimp a Thierry
de Duve) s českojazyčnými zdroji (především v polemice s Petrem
Rezkem a Tomášem Pospiszylem). Stejně zjevně tento střet vyplývá
z kombinace tvorby českých a amerických umělců. Pro mne osobně
je ovšem mnohem zajímavější vzt ah, který zde Buddeus paralelně
naznačuje, a to mezi avantgardním uměním v Československu, Polsku,
Jugoslávii a Maďarsku. Z tohoto pohledu výstava Ester Krumbachové
v pražské galerii Tranzit z přelomu let 2017 a 2018 naznačuje, že
zásadními postavami historie umění nemusí být výhradně muži.
Z tohoto hlediska je tak publikace Buddeus rozčarováním vzhledem
ke svému nezáměrnému konzervatismu, neboť neobjevuje žádnou
zajímavou ženskou osobnost z oblasti performance nebo fotografie.
Na druhé straně její kniha připravuje půdu pro další výzkum a vzbuzuje
pocit nedořečenosti, který bude – alespoň doufejme – Hana Buddeus
schopna uspokojit. Naznačuje to i soustavné odmítání překročit práh
jediné dekády, 70. let, která je přesně vymezena v názvu. V závěru
publikace sice na okamžik vstupujeme do současnosti, nicméně
další osudy performerů jsou již pro autorku méně pout avé než rozvoj
oborového diskurzu. Buddeus vzbuzuje chuť čtenáře popisem
performancí, ale pakliže se nad tím na c hvíli zamyslíme, z publikace
nevyplývá, proč jsou obsažené fotografie natolik kvalitní, že by se měly
propracovat do obecných dějin fotografie. Je to snad jen proto, že
sama performance byla skvělá? Kdo to vlastně všechno fotografoval?
Jak byly fotografie upravovány? Kniha Hany Buddeus je výjimečná
nejen vzhledem ke kritické reflexi, kvalitě výzkumného zpravování
a vysoké úrovni umění, jemuž se věnuje, ale zároveň k souboru reflexí,
pro které je inspirací.

Adam Mazur

1 BAJAC, Quentin, Roxana MARCOCI, Lucy GALLUN a Sarah Hermanson
MEISTER. Photography at MoMA: 1960 to Now. New York: Museum of Modern
Art, 2015. ISBN 978-0-87070-969-2.
2 Notes on the Index. KRAUSS, Rosalind. The Originality of the Avant-garde and
Other Modernist Myths. Cambridge: MIT, 1986, s. 196-219. ISBN 978-0-26261-046-9.
BUDDEUS, Hana. Zobrazení bez reprodukce?: Fotografie a performance v českém
umění sedmdesátých let 20. století. Praha: UMPRUM, 2017. ISBN 978-80-87989-36-4.

#31 tělo

180