Fotograf Magazine

Fotografie a nefotografie

Známá esej Viléma Flussera, publikovaná poprvé roku 1983 v německém jazyce, vychází v českém překladu již podruhé, a vybízí tak spíše k zamyšlení nad současným kontextem jeho úvah. Kniha obsahuje navíc doslov Karla Theina, který ukazuje Flusserovu originalitu proti předchozí esejistické tradici, avšak zároveň jej zasazuje zpět do dnes již tradičního rámce filosofického uvažování (C. Lévi-Strauss, G. Kubler, J. Derrida, G. Bachelard, B. Spinoza a zejména G. Deleuze).

Jádro Flusserovy knihy, jak připomíná i Thein, spočívá v problému svobody. Závěrečná a zároveň základní otázka, kterou pokládá Vilém Flusser, je následující: Pokud žijeme ve společnosti, která vlivem fotografie „zásadně mění svou strukturu“, musíme se ptát, jaké jsou možnosti se s tímto vývojem kriticky konfrontovat a uchovat si tak svobodný prostor uvnitř univerza technických obrazů. Sám pak nabízí jednoznačnou, jakkoli pracovní odpověď: Je nutné uvědomit si limity fotografie a experimentovat, „hrát proti aparátu“. Ještě důležitější však je, že k tomuto kroku potřebujeme filosofii fotografie.

Takový je program Flusserovy knihy, který by neměl zapadnout ve svěžím rytmu jeho textu, organizovaném kolem základních pojmů fotografie – obrazu, aparátu, programu, informace. Právě díky této programatičnosti, odhodlání hledat zásadní otázky a formulovat odpovědi, se Flusser vyděluje z tradičního proudu literárně orientované esejistiky (W. Benjamin, R. Barthes, S. Sontag). Posouvá její diskusi blíže současným problémům umění a zejména ji osvobozuje od dřívějších úvah o indexikální povaze (R. Krauss) či závislosti na referentu obecně (R. Barthes).

Flusserova aktualita spočívá v tom, že chápe fotografii jako samostatný problém, nezávislý na jeho objektu (referent, ideologie…). Tím, ale také nezpochybnitelnou dialektičností (např. fotografie jako aparát a jako možnost experimentu), se přibližuje Konceptu nefotografie Françoise Laruella. Na rozdíl od Laruellovy koncepce filosofie jako fotografie („filosof jako autoportrét fotografa”) však Flusserova dialektika nesvazuje filosofii k fotografii. Naopak uchovává kritický odstup (fotografie je technický obraz, který je předmětem kritické filosofie) a s ním i daleko větší přístupnost širšímu publiku.

Svými úvahami o komunikaci se pak velmi originálně dotýká problému nových médií (např. jeho pojem programu). Také jeho koncepci magického působení fotografie by bylo možné spojit se současným zájmem o určité návraty k estetice a obrazotvornosti v postkonceptuálním umění (Jan Voerwert). Jakkoli Flusser nedává mnoho vodítek, prezentuje funkční a aktuální model nejen filosofického, ale také praktického obratu k fotografii.

Václav Janoščík

#24 vidět a věřit

180