Fotograf Magazine

Jak v českém kontextu uvažovat o teorii fotografie?

Jako vystudovaný historik umění a současně fotograf je Tomáš Pospěch jedním z těch, kdo mohou „myslet fotografii“ z obou perspektiv, jak z pozice umělce, tak i teoretika. Nakolik je tento předpoklad spíše výhodou či nevýhodou, záleží vždy na konkrétní situaci a okolnostech. Tentokrát se Tomáš Pospěch jako autor zhostil ambiciózního úkolu a sepsal historiografii české fotografie, chronologicky vymezenou obdobím 1938–2000. Text do značné míry vychází z teoretické části jeho dizertační práce, kterou v loňském roce obhájil na své alma mater, na Slezské univerzitě v Opavě, kde už léta působí jako pedagog Institutu tvůrčí fotografie. Hned na úvod je nutné říct, že jeho nejnovější kniha je – a jistě bude i v budoucnu – velmi cenným zdrojem informací. Pokrývá široké spektrum témat týkajících se psaní o fotografii, věnuje pozornost i doposud nedostatečně popsaným stránkám dějin české fotografie a na jednom místě shrnuje množství informací, které byly porůznu rozesety v časopiseckých článcích, výstavních katalozích a fotografických monografiích. Za tuto mravenčí práci, kterou odvedl pro české dějiny a teorii fotografie, patří Tomáši Pospěchovi velký dík.

Při recenzování publikace nelze nepřihlédnout k předchozí Pospěchově práci, antologickému svazku, pokrývajícímu českou fotografii „v recenzích, textech, dokumentech“ ve shodném časovém rozpětí jako jeho nejnovější kniha. Jestliže jsem antologii v době jejího vydání vytýkala, že veškerá snaha o interpretaci publikovaných textů je ponechána na čtenáři, musím dnes konstatovat, že nový, tentokrát autorsky psaný text trpí obdobnými nedostatky. Přestože v úvodu autor naznačuje, že se jedná o kritickou reflexi, neposkytuje čtenáři v „mnohočetném prolínajícím se diskurzu“ snadnou orientaci. Na zajímavé okruhy problémů je pak poukázáno až v samém závěru, v němž se pokládají důležité otázky, které už ale nejsou zodpovězeny. Pospěch tu například provokativně navrhuje možné srovnání vztahu fotografie a umění se vztahem východních a západních dějin: „Není totéž neporozumění a nechuť vnímat dvojhlasnost umění Východu a Západu vlastní také přístupu teoretiků současného umění k fotografii? Není absence středoevropského a východoevropského umění, s výjimkou ruského, v evropsko-amerických učebnicích dějin umění obdobná absenci fotografie v českých učebnicích umění? Jak revidovat paradigma, kvůli kterému k tomuto vymazání dochází?“

Vraťme se ale na začátek. Úvodní kapitola slibuje metodu sledování dějin „způsobů abstrahování viděného do pojmů a jejich konstruování do souvislého textu“, ta je ovšem i pro poučeného čtenáře jen málo zřetelná. Pospěch sice na začátku zdůrazňuje, že „cílem práce nebylo vytvořit chronologicky uspořádaný faktografický soupis publikovaných textů doplněný o stručnou rešerši“, jak už jsem naznačila, výsledek se tomuto popisu do značné míry přibližuje a Pospěchův proklamovaný odklon od pozitivistického přístupu se v knize nijak výrazně neprojevuje. I „hlouběji zaměřené případové studie“ jsou objektivizující, referují velké množství informací a nepřinášejí výraznější konflikt. Chybí silné autorské stanovisko, s nímž bychom mohli jako čtenáři nesouhlasit, nebo se s ním naopak ztotožnit. V souvislosti s oblibou fotografických aktů se v textu například dočteme, že ač lidské tělo může být „chápané jako nositel společenských, politických nebo genderových významů“, v českém prostředí padesátých let byl akt označován za „neideové, únikové, bezobsažné téma“. Tento jistě zajímavý rozpor ovšem není nijak interpretován. Proto nutno souhlasit s autorem, který v posledním odstavci knihy sám píše, že „řada témat načrtnutých v této studii by si v budoucnu zasloužila ještě podrobnějšího zpracování“. Publikace zkrátka v chronologickém pořádku vypráví příběh o psaní dějin české fotografie a doprovází tak dříve vydanou čítanku. Bylo by proto možná užitečnější, kdyby obojí vyšlo v jednom svazku, jako obsáhlá komentovaná antologie, která by danou problematiku zevrubně popsala a v níž by současně měl své místo kritický komentář. Tak či onak, pro zodpovězení otázky nadnesené v názvu recenze – Pospěch svou knihou vybudoval základy, na nichž bude možné (a současně nutné) dál stavět.

Hana Buddeus

#24 vidět a věřit

180