Fotograf Magazine

Pokud jde o spojení performance a fotografie, patříš v 90. letech jistě k nejvýraznějším osobnostem. Mám na mysli především sérii tvých fotografií, v nichž jsi se proměnil v Mikiho – rockového zpěváka nebo v Batmana. 

Zajímalo by mě, jak tyto fotografie vznikaly po formální i obsahové stránce. Co tě k nim přivedlo? Z celé této série je cítit zvláštní sebeironická retroestetika. Je to záměr, nebo je to náhoda? 

Má to kořeny v dětství. Odmala jsem fotil inscenované situace, sbíral převleky… Souvisí to s mým tehdejším únikem z reality pomocí literatury a snění. Později jsem si vyráběl makety kytar a natřásal se v předsíni u zrcadla, když nikdo nebyl doma. Na gymplu jsem zjistil, že to víceméně dělají i někteří kamarádi a po tomto coming outu jsme skládali takové no-groups. Neuměli jsme hrát na nástroje, tak jsme si je jen napodobili, zapnuli magneťák a s mopem na hlavě jsme se svíjeli u někoho doma v dětském pokoji. Později jsem se vydával za studenta umění nebo undergroundového umělce. Byla to taková hra na něco, co jsem teprve formuloval v mysli. Primární byla touha něco dělat, šlo to až z třísel, ta touha, ale nic jsem neuměl. Byla to taková panická onanie. …