Fotograf Magazine

V polovině června 2022 jsem navštívila půvabný komorní fotografický veletrh Photo Basel, který se koná během veletržního týdne Art Basel. Tahle akce rozhodně stojí za návštěvu, protože její pořadatelé volí jiný přístup, než známe odjinud. I začínajícímu sběrateli ve zdejších výstavních prostorách může připadat, že patří do fotografické rodiny – není tu snad žádné místo, které by působilo nevstřícně. Měla jsem to štěstí, že jsem během své návštěvy mohla vyzpovídat ředitele veletrhu Photo Basel Svena Eisenhuta.

Jak vás napadlo, že Basilej potřebuje umělecký veletrh se zaměřením na fotografii, Svene? 

Když jsme začínali, byli jsme čtyři, moji tři kamarádi a já. Všichni jsme vyrostli v Basileji. Kdo tu vyrostl, ten zná karneval (Fasnacht), fotbalový klub FC Basilej a zdejší zoo. A taky zná Art Basel, kam ho rodiče odmalička vodili, neboť v době konání veletrhu se město proměňuje přímo zázračným způsobem. Když jsme pak my čtyři objevili akce jako Paris Photo a další veletrhy zaměřené na umění, napadlo nás, jestli tu ještě něco nechybí. To byla prvotní myšlenka, no a pak jsme to zkrátka zkusili.  

Jen tak?

Ano – pokusili jsme se zaujmout galerie. Všichni galeristé se ptali na totéž: Kdo jste? Už jste to předtím dělali? A jaké další galerie se budou účastnit? Ale my jsme nikdy nic podobného nepořádali. Neměli jsme žádné zázemí a doufali jsme, že se zúčastní hned ta první galerie, kterou oslovíme. To bylo ovšem v roce 2014 a obcházet galerie a nabízet jim účast bylo mnohem jednodušší než dnes 

Asi to bude podobné jako u různých jiných projektů: jakmile zlanaříte prvního, dál už se to valí jako lavina… 

Přesně tak. Takže takhle jsme začali. První veletrh byl maličký, účastnilo se ho osmnáct galerií a konal se v jiných prostorách. Druhý rok jsme veletrh přestěhovali do budovy Volkshaus Basel, protože akce, která se tam konala dřív, se přesunula jinam. Je to skvělé místo: Art Basel není daleko, a jelikož odtamtud hodně lidí chodí přes řeku ke Třem králům (to je hotel a restaurace, kde se sběratelé a galeristé scházejí večer, když se brány Art Basel zavřou), obvykle ještě cestou zaskočí k nám. Jsme tu šestý rok a to je výhoda, protože si nás s tímhle místem už všichni spojili. 

Je to úžasný prostor. Díky zahradě a okolí působí útulně a vlídně. Má tuhle přívětivost vaše akce takříkajíc v genech? Byl to záměr, nebo to vykrystalizovalo přirozeně?

Byl to přirozený proces. My jsme se od začátku považovali za hostitele. Musíme se postarat o spoustu lidí – nejen o galeristy, ale i o sběratele, návštěvníky a novináře – a pohostinnost tu hraje naprosto zásadní roli. Takhle jsme to chtěli: o našem veletrhu mluvíme jako o „podniku s duší“. Víceméně rodinný přístup má samozřejmě svá pro a proti. V rodině se mnohem hůř říkají ty nepříjemné věci. Například letos jsme už před veletrhem museli dávat galerie na čekací listinu a pro dva z loňských účastníků nezbylo místo. A odmítnout někoho, kdo je pro vás jako člen rodiny, je dost těžké. 

Rok 2020 byl složitý. V červnu toho roku nabízel veletrh jen virtuální výstavy, až v září jste se mohli účastnit berlínského veletrhu s uměním POSITIONS a vystavovat na bývalém berlínském letišti Tempelhof. Jak tyhle události ovlivnily trh? 

Zřejmě jsme byli úplně první fotografický veletrh, který uspořádal virtuální ročník. Měli jsme spoustu zhlédnutí a online návštěv, ale prodeje nebyly nic moc. Sice jsme si tedy se zájmem vyzkoušeli něco nového, ale na druhou stranu jsme si uvědomili, že lidi pořád chtějí fotografie vidět a kupovat je osobně. Myslím, že pro nás bylo důležité jet dál, pokračovat v činnosti. Podle mého názoru je dobře, že virtuální ročník nezafungoval, protože jinak by nás galerie už nepotřebovaly. 

Pandemie způsobila, že se ve světě umění začaly víc uplatňovat nové technologie. I vy jste udělali svůj krůček do technologických vod, když jste představili úplně první prodejní expozici NFT. Proč jste se k tomu rozhodli? 

Zajímalo nás to. Jako organizace umíme reagovat hodně rychle, protože jsme málo hierarchizovaní. Ale když zkoušíte nové věci, je to vždycky riziko. Pokud si vzpomínám, tak téhle virtuální výstavy se účastnilo 18 galerií s 35 tokenizovanými díly, dvě z nich se prodala ještě před zahájením výstavy a pak se prodalo ještě jedno, za poměrně dost peněz. Byla to dobrá zkušenost. 

Chystáte se s NFT pokračovat i v budoucnu? 

Letos jsme to nezopakovali. A má to svoje důvody. Ne že bychom v NFT nevěřili nebo nehodlali sledovat vývoj, ale jednak jsme vycítili, jak jsou lidé hladoví po tom, aby si zase mohli pořídit něco fyzického, hmatatelného, a za druhé – jsme velice malý tým a na podobný projekt potřebujete mít vyčleněné lidi. Navíc pro tokenizovaná díla zatím ještě neexistuje žádná kvalitní, solidně ošetřená platforma. A dokud taková nebude, nebude ani moc míst, kde by se dala tato díla prezentovat. Když si loni u nás na veletrhu jedna sběratelka koupila NFT dílo, chtěla si koupit i televizi, na které jsme ho představovali, a dokonce se nás ptala, jestli bychom ji nemohli u ní doma zapojit. Díky tomu jsme si uvědomili, že se situace musí zjednodušit – třeba že by každá televize uměla promítat umění. Kromě toho na koupi NFT musíte mít virtuální peněženku, a navíc kartu nebo účet na PayPalu. Vzhledem ke všem zmíněným překážkám a k té hromadě vysvětlování kolem jsme se rozhodli soustředit na to, co umíme nejlépe. 

V posledních letech se počet sběratelů zaměřených čistě na fotografii zvýšil. Zaznamenali jste to i v rámci vašeho veletrhu? 

Podle mě je fotografie pro začínajícího sběratele vynikající médium. Denně trávíme spoustu času tím, že se díváme na vyobrazení. Někde jsem četl, že denně od probuzení do oběda vidíme víc fotografií, než naši prarodiče viděli za celý život, takže si na ně naše oči čím dál víc zvykají. Fotografie je finančně dostupná a snadno přístupná. Je tu s námi už tak dlouho, že nějaké fotky mají ve sbírkách dokonce i klasičtí sběratelé, což považuju za skvělé. My se zároveň snažíme vzdělávat nové publikum a učíme ho fotografie kupovat a třeba i sbírat. Proto si i nadále držíme poměrně nízké vstupné a usilujeme o velice komorní uspořádání.  

Mám přesně tenhle dojem. Z mého pohledu je Photo Basel přátelská a neformální akce, ze které na vás nepadá strach…

Při svých snahách o obecnou přístupnost našeho veletrhu mám vždycky na paměti svoji maminku. Pracuje v gastronomii a já bych rád docílil, aby se tu cítila příjemně, mohla se tu jen tak procházet a navazovat s galerií dialog. To považuji za důležité a bereme to v úvahu i při výběru galerií. Sledujeme nejen kvalitu děl, ale také nás zajímá osobnost galeristy. Nejen to, jestli umí prodávat, ale jestli dokáže přivítat někoho, jako je moje matka. Bylo by jí v té galerii dobře? Pokud ano, nakonec to obvykle dopadne tak, že si ji médium a s ním spojená atmosféra získají a ona si něco koupí. Je jedno, kolik vám je let: důležité podle mě je, jestli víte, že něco jako umělecká fotografie existuje a že to není nic nedosažitelného. 

Fotografie svým obsahem i procesem vzniku vyjadřuje určitý příběh, který na diváka obvykle zapůsobí přímo, emoce jsou na ní vidět a cítit okamžitě. Není díky tomu jednodušší stát se sběratelem fotografií než začít sbírat jiné druhy umění?

Někdy se setkáme s kompozicemi, které se trochu hůř interpretují, a pak je důležité, aby byl po ruce galerista nebo třeba i sám autor a smysl díla vám objasnili. Je nám jasné, že většina lidí není nijak propojená se světem umění, a tak jsme právě kvůli tomu letos uspořádali rekordní počet komentovaných prohlídek. Jsou zdarma, průvodci na nich návštěvníkům pomáhají překonávat bariéry a uvádějí je do světa fotografie. Takto se snažíme fotografii zpřístupnit veřejnosti.  

To je skvělé, protože novopečení sběratelé se často svěřují, že popisům fotografických děl moc nerozumějí. 

Vezměte si staré fotografie. Jejich oficiální interpretace neexistuje, a tak se je snažíme nějak definovat my. Snažíme se nejen lidi vzdělávat, ale také je inspirovat a vytvářet kolem našeho veletrhu v pravém slova smyslu komunitu. Když si nic nekoupíte letos, třeba si něco koupíte příští rok a potom už pokaždé. Na veletrhu vždycky potkávám svoje kolegy, přátele nebo jejich rodiče: přijdou, projdou si expozice a občas si něco koupí. Proto tu také pořádáme prohlídky pro školy. Někdy se o našem veletrhu píše jako o výstavě. Ano, kromě toho, že jde o komerční akci, jsme jedna z největších fotografických výstav vůbec: najdete tu 550 děl od 130 autorů.  

Zároveň váš veletrh představuje různé perspektivy a pokrývá širokou škálu přístupů.

Máme tu celou paletu fotografických děl, videoartu a NFT, a vystavovali jsme dokonce i sochařské dílo. To když se jeden galerista zeptal, jestli by u nás mohl vystavit sochu. Zauvažoval jsem o tom a došel jsem k názoru, že pokud tam bude souvislost s fotografií, nebude to problém. A nevadilo mi ani, když se nakonec ukázalo, že ta socha je moc velká, takže ji museli vystavit mimo svůj stánek. Takhle se totiž posunují hranice a my si klidně můžeme dovolit být jiní. Navíc jsme v roce 2017 s příznivým ohlasem uspořádali i speciální expozici pohyblivých obrazů a videoartu.

Letos váš tým doplnila umělecká ředitelka Sonia Voss. Co se pro vás s jejím příchodem změnilo? 

My zakladatelé jsme zaměřeni spíš na organizaci a naše povědomí o fotografii je poněkud omezené. Časem nám došlo, že je dobré některé aktivity delegovat na ty povolanější. A tak jsme ke spolupráci do našeho týmu přibrali i umělecké ředitele. Nejen že vybírají díla, ale jednají i s galeriemi, zpracovávají jejich přihlášky a návrhy a někdy jim i radí. Zkrátka s nimi otevřeně jednají, což považuji za důležitou záruku vysoké kvality. 

Kde hledáte inspiraci pro další ročníky Photo Basel? Jak se rozhodujete, kterým směrem se vydáte?

Pozorně nasloucháme našim galeristům, protože to jsou ty nejvíc zainteresované osoby, a nemáme žádného sponzora, který by nám říkal, kde co máme vylepšit. Směr nám tak trochu určují právě galerie. Pořád musíme pracovat na kvalitě a mým přáním je získat trochu víc prostoru, abychom mohli zvětšit stánky nebo pořádat víc speciálních výstav. Kdybychom získali víc místa, rád bych jeho část využil na vytvoření bílé nebo naopak tmavé krychle, kterou by návštěvníci museli při vstupu projít, aby si tak trochu neutralizovali smysly – protože na veletrhu je toho opravdu hodně k vidění. 

Neuvažujete o zapojení dalších smyslů, třeba o hudebním podkresu?

To by bylo složité, protože tu vystavuje spousta galerií. Už jsme tu zkoušeli pouštět hudbu: některým galeristům se to líbilo, některým ne. Některé galerie mají poměrně tradiční a klasický přístup. Před pandemií jsem měl v hlavě spoustu nápadů. A pak přišel covid a nejenže všechno zpomalil, ale taky mi připomněl, na jak křehkém celku se podílíme. Takže jsem rád, že můžeme prostě a jednoduše fungovat tím velice tradičním a klasickým způsobem, po jakém se lidem tolik stýskalo. 

Tak trochu to zní, jako bychom se všichni chtěli vrátit do časů před covidem…

To je fakt. Ale pokud se nám tuhle pandemii povede zvládnout a pochopit, vize se nám zase vrátí a pustíme se do něčeho nového. Nápady mi nechybí, jen mi teď asi schází odvaha pustit se do něčeho šíleného. Ale jsem si jistý, že zase přijde čas, kdy si budeme moci trochu zaexperimentovat. 

Zmínil jste se o galeriích jako o zainteresovaných osobách, což je trochu nezvyklé. Můžete to trochu rozvinout?

Termín „zainteresovaná osoba“ používám ve smyslu těch, komu nasloucháme, kdo je důležitý. Všem našim VIP navíc posíláme dotazník, protože chceme vědět, jaké měli zkušenosti, jak byli spokojení se službami, jak jsme na ně zapůsobili a jestli je potřeba něco zlepšit. Máme tým manažerů, máme tým kurátorů pod vedením Sonii Voss, a pak máme tým poradců. Říkáme tomu „kruhy“. Poradenský kruh se skládá z galeristů: posloucháme jejich poznatky, návrhy a zpětnou vazbu. Ale výběr děl na nich nechat nemůžeme. Vystavující galerie se musejí nejdřív přihlásit a projít výběrovým řízením. Když někde vidíme potenciál, začneme s galerií komunikovat, řekneme jí třeba, že jejich přihláška vypadá skvěle, ale chtělo by to ještě drobnou změnu, a pak přihláška putuje k lidem, kteří mají v našem týmu na starosti jejich posuzování a konečný výběr. Jsme radši, když je veletrh menší, ale nabízí vysoce kvalitní díla. 

Na začátku bylo Photo Basel určené jen pro německy mluvící vystavovatele. V posledních několika letech je účast více mezinárodní. Ovlivnilo to nějak trh, přilákalo to nové sběratele?

Nehledíme tolik na rozmanitost, jako na kvalitu. Od začátku bylo jasné, že tu budou i nadále hrát zásadní úlohu švýcarské galerie, protože ty tu mají svůj okruh sběratelů. U galerií z větší dálky nikdy nevíte, kolik sběratelů přilákají. Podle mě má smysl to namíchat. Nejde nám ani tak o to, kde galerie sídlí, jako o to, co nám nabízí a jaké má renomé.

Kde si myslíte, že Photo Basel bude za tři roky?

Těžko říct. Vždycky jsem byl zvědavý, jaké by to bylo, kdyby se náš veletrh přestěhoval jinam a osamostatnil se od ostatních veletrhů, které se touhle dobou v Basileji konají. Pandemie nás naučila opatrnosti, každý krok musíme promyslet o něco důkladněji než dřív. Navíc každý trh funguje jinak a my musíme zjistit, které galerie by takové myšlence věřily. Nebyl by to snadný projekt, ale rozhodně o tom uvažujeme. A věříme, že by to byl úspěch, protože o tom, jak pořádat kvalitní veletrhy, něco víme.

Daniela Kozáková