Formát tištěného časopisu nám dost dobře nedovoluje představit elektronická díla, v nichž se skupinová signatura stává „přirozenou“ a jasně patrnou tendencí. V jistém smyslu je tomu tak dobře: přílišná evidence tohoto fenoménu by mohla zastínit jeho výrazně tišší přítomnost jinde, totiž v oblasti fotografie. Protiklad abstrahovaných, idealizovaných protipól tradičních a nových médií (a jim odpovídajících modů produkce, recepce a cirkulace artefaktů) fotografie
zajímavým způsobem problematizuje, neboť představuje jakousi přechodnou zónu, v níž jsou mnohé tendence sice teprve implicitní a marginální, ovšem fakticky mnohem účinnější než hlasité proklamace. Ač se zdá být teze o „smrti autora“ již otřepanou frází, přežívá génius-solitér nejen ve všeobecném povědomí, nýbrž též v kunsthistorické a kritické praxi: kolektivní autorství, jež fotografii provází od jejích počátků, je pro její historiky překážkou, již se snaží odstranit, výzvou k určení podílu, k vymezení individuálního rukopisu, na jehož základě lze autorství jasně přisoudit jednotlivci. Naším cílem zde není podobné snažení vesměs diskreditovat, jako spíše upozornit na to, že ve hře nemusí být jen nedostatek informací, anomálie, či chyba, nýbrž možná docela jiný systém hodnot a funkcí, než z jakého tyto metody vyrostly.
Irwin
Jasanský a Polák
Eva a Adele
AES
Blume
Aziz a Cucher
&…
