Fotograf Magazine

 Erik Sikora podrobuje umění dlouhodobému zátěžovému testu: Testuje umění jako rozpínavou veličinu, jako svobodný veřejný prostor, jako médium pro jiná média nebo jako možnost pro život či přímo pro obživu. Umění je mu myšlením, vizuální hudbou, tancem, hrou. Klade sobě, tedy i nám, na první pohled možná banální a přitom zásadní otázku: K čemu je nám umění? Jindy se ptá: Je možné uživit se uměním se ctí? Soustavně hledá odpovědi. Nápady, jak výše jmenované situace řešit, můžete nalézt na tomto webu: www.eriksikora.com.

Internet je nejen pro Erika oceán s očistným efektem. Neustále hledá ten správný formát či strategii, jindy ekologicky recykluje. Je možné jej označit za nenápadného, ale důsledného aktivistu, mentálního pankáče. Nezavrhuje totiž žádnou možnost šíření ani sdílení. Co internet pohltí, může být zapomenuto, nebo za nějaký čas vyvrženo obroušené na jiném pobřeží. Co naopak jeho vlny nadnáší, k tomu je možné dostat se pohodlně kdykoli a kdekoli. Sikorovy výstavy, koncerty nebo performance proto mnohdy bývají spíš pozváním do budoucna, ochutnávkou, upoutávkou na to, co se chystá.

Výstava Introspektiva není výběrem, ale výčtem, zahrnuje veškeré videopráce do roku 2011, kdy Erik ukončil studia na pražské AVU diplomovou prací nazvanou Tvoridlo. Představte si deset retro televizí na zemi elegantní chladné bílé prosincové galerie Fotograf, na všech obrazovkách najednou běží videa v neukoukatelném skoro dvouhodinovém loopu.

Při takovémto množství, v porovnání se sítí, bude ale jakákoli galerie působit jako limit, demokraticky i čistě technicky. Možná se tu ale jedná jen o další pozvání někam daleko za časovou hranici roku 2011. Tomu by nasvědčovalo i vystavení potištěných kachliček – artefaktů z loňského čepanovského finále v Bratislavě.

Katarína Uhlířová