Fotograf Magazine

Kdo očekával, že jubilejní 10. ročník Mezinárodního festivalu fotografie v Lodži bude ještě větší a atraktivnější než mimořádně povedený ročník předchozí, musel být trochu zklamán. Odstoupení několika tradičních sponzorů a rekonstrukce gigantického Lodžského uměleckého centra, v němž dříve probíhala většina výstav, vedla pořadatele k úvahám, že letošní festival zruší. Naštěstí se nakonec objevil velkorysý sponzor, korejská firma Samsung, a festival v květnu proběhl v nových prostorách mnoho let neobydlené Grohmanovy vily, v různých školách i v mnoha galeriích, muzeích, klubech a obchodech po celém městě. Omezený rozpočet byl vidět především v prezentaci účastníků soutěže o Velkou cenu. Zatímco loni tvořily jejich práce jednu z nejdůležitějších a nejrozsáhlejších částí festivalu, letos byly práce jedenácti finalistů, vybraných z 550 přihlášených účastníků, jenom promítány na zahradě Grohmanovy vily a stály tak trochu stranou hlavní pozornosti návštěvníků.

V té byly dvě centrální expozice nazvané Out of Life and Out of Mind (Mimo život, mimo mysl). První z nich, sestavená ředitelem festivalu Krzysztofem Candrowiczem a řeckou kurátorkou Ninou Kassianou, se zaměřila na vytváření alternativních realit, na hranice, jaké člověk vytváří mezi skutečností a tím, co je vytvořeno uměle. Na první pohled by se zdálo, že takové téma bude prezentováno především na inscenovaných fotografiích, k jakým patřily třeba přízračné melancholické výjevy s postavami v krajině od Holanďanky Ellen Koiové, volně inspirované plejádou malířských děl od Friedricha po Hoppera. Téma samoty hrálo spolu s motivy sexu a násilí zásadní roli v inscenovaných výjevech z cyklu Sobotní noc, odehrávajících se v pokojích jednoho hotelu. Jejich korejská autorka In Sook Kim se v nich nechala inspirovat články z tisku a s pomocí efektního osvětlení a stylizovaných barev vytvořila efektní záběry. Ve skutečnosti ovšem na výstavě dominovaly autentické nebo jenom mírně počítačově manipulované snímky. K těm patřil soubor přízračně působících expresivních portrétů lidí, přecházejících jednu z nejrušnějších křižovatek světa v tokijské čtvrti Shibuya. Jeho autor Kai-Uwe Gundlach v něm na působivém ztemnělém pozadí akcentoval typicky japonskou disciplinovanost i ztrátu individuality lidí uprostřed davu. Expozice, která tvořila vrchol celého festivalu, zahrnovala i několik sociologicky zaměřených děl. Mladý Američan Michael Cevoli vytvořil obrazově silné signifikantní detaily z Blackstone River Halley, jednoho z míst, kde začala průmyslová revoluce, kde se dnes obzvlášť silně projevuje ekonomická krize. Ruska Daria Tuminas s velkou dávkou empatie ukázala drobné radosti a starosti života dvou mladých bratrů z osamělé vesnice na severu Ruska. Polák Bownik zase představil velkoformátové portréty sportovců, které svým statickým pojetím s přímými pohledy do kamery, obrazovou skladbou a neutrálním pozadím nezapřely vliv děl Richarda Avedona, se záběry jejich pokojů, v nichž trénují. Výstava Out of Life jako celek působila kompaktně, svěže a aktuálně, podobně jako loňské expozice na téma Láska.

Menší nadšení vzbudila druhá hlavní expozice Out of Mind. Její téma bylo poněkud vágně definováno slovy obsese, iluze a imaginace, změnou způsobu, jakým vnímáme sami sebe. Kurátorka této výstavy, americká ředitelka galerie Fotografie Forum z Frankfurtu nad Mohanem Celina Lunsford, vybrala tematicky, stylově i kvalitativně velmi různorodé práce. Na jedné straně stály třeba už proslulé fragmenty vlastního těla v přírodním prostředí od Arna Rafaela Minnkinena z Finska, na druhé straně třeba povrchně efektní počítačově manipulované fotografie z prostředí luxusního ruského hotelu od Erwina Olafa, v nichž se tento holandský autor vrátil k nejkýčovitějším částem své kvalitativně silně rozkolísané tvorby. Prací, exploatující pop kulturu a používajících počítačů k vytváření neexistujícího světa, bylo v této expozici hodně.

Značně nevyrovnaně letos vyznívala i přehlídka vysokých fotografických škol, která se i letos uskutečnila pod tradičním názvem Fabrika fotografie, i když ve skutečnosti proběhla v jedné střední škole. Dominovaly na polské školy, především Univerzita umění v Poznani, České školy tentokrát zastupovali dva polští studenti Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Tomasz Wiech představil rozsáhlý cyklus ironických pohledů na různé aspekty současného života v Polsku, zatímco Lukasz Pieńkowski vystavil kontemplativní detaily poustevny, v níž žijí mniši v absolutním odloučení od okolního světa.

K největším atrakcím dvou desítek festivalových výstav, roztroušených po celé Lodži, patřila expozice ruského fotografa Alexeje Titarenka. Jeho melancholické snímky městských zákoutí a chodců na ulicích Petrohradu, Benátek, Lodže a dalších městech fascinovaly ohromnou škálou jemných odstínů šedi i působivými kombinacemi ostrosti s neostrostí, ale nezapřely, že značný komerční úspěch autora vede ke stále větší líbivosti a dekorativnosti. Nejsilnější tak zůstávají jeho starší díla z poloviny 90. let. Instalačně přehuštěná retrospektiva Zofie Rydetové v Muzeu kinematografie připomněla nedožité sté výročí narození polské fotografie, která je dnes známá především svými sociologickými portréty obyvatel rurálních oblastí jižního Polska, ale která se mnoho let také věnovala fotomontážím, ovlivněným surrealismem, a vytvořila dodnes svěží knihu bezprostředních snímků dětí. Překvapením byly její asambláže, které svou záměrnou exploatací kýče jakoby předjímaly nástup postmodernismu. Samostatné výstavy měli i další známí polští fotografové Andrzej J. Lech a Krzysztof Cichosz, ovšem mnohem větší prostor dostali polští autoři střední a mladé generace včetně dvojice Zuzy Krajewské s Bartkem Wieczorkem, která vedle netradičních módních a reklamních snímků vytváří i provokativní cykly fotografií, které se už několikrát staly předmětem ostrých diskusí mezi zastánci konzervativních hodnot a liberálními propagátory tvůrčí svobody. Skutečným objevem byla expozice Energia času, pro níž kurátoři Marta Szymańska a Marek Domanski vybrali nejpůsobivější záběry z dvou tisícovek skleněných negativů fotografa Jekimenka, pořízených pro lodžskou elektrárnu Dalkia v letech 1922-1940 a zahrnujících kvalitní záběry industriální architektury a sociologické portréty.

Nedílnou součástí festivalu bylo i hodnocení portfolií, několik tvůrčích dílen a komentovaných prohlídek výstav. Ani letos se však pořadatelé fotografických festivalů v Lodži, Krakově a Varšavě nebyli schopni shodnout na lepší koordinaci termínů a jejich akce opět probíhaly téměř současně. Nadšenců, kteří by navštívili všechny tři, bohužel opět mnoho nebylo.

Vladimír Birgus