Fotograf Magazine

Nejvýznamnější událost 39. ročníku fotografického festivalu Rencontres d‘Arles se odehrála hned při jeho otevření na začátku července. Světoznámý architekt Frank Gehry tam totiž představil první projekty na rozsáhlou revitalizaci bývalých železničních dílen, v jejichž hrubě adaptovaných halách už dnes probíhá řada festivalových expozic. Maja Hoffmannová, spolumajitelka švýcarského farmaceutického koncernu Roche Holding, mecenáška a sběratelka umění, na ni slíbila věnovat sto miliónů eur. Dominantou se má stát rozsáhlé centrum fotografie a filmu nadace LUMA, v němž se počítá s výstavními prostorami, depozitáři, odbornou knihovnou, ateliérem, pokoji pro hostující umělce, centrálou festivalu, nakladatelstvím Actes sud i s vyhlídkovou restaurací. Nevelké provensálské město tak má do čtyř let získat fotografickou instituci, jakou postrádají mnohé miliónové metropole včetně Prahy. Samozřejmě hlavním podnětem k jejímu založení je samotný festival, s nímž Maja Hoffmannová v posledních sedmi letech intenzivně spolupracuje. Rencontres d’Arles prožívá pod vedením ředitele Fran oise Hébela šťastné období, kdy přes odchod několika tradičních sponzorů opět patří k nejvýznamnějším fotografickým přehlídkám a kdy díky přízni města získalo řadu nových výstavních prostor, k nimž se letos přiřadila Velká hala. Především se mu však podařilo znovu získat početné publikum. Je to samozřejmě i díky tomu, že sází na atraktivní témata a slavné osobnosti. V tom letošní ročník nebyl výjimkou. Hlavním kurátorem se totiž stal proslulý módní návrhář Christian Lacroix, tvůrce nákladných luxusních šatů hledající nezřídka inspiraci v historii. Díky svému původu z Arles je tam velmi populární a nepochybně přispěl k tomu, že úvodní týden festivalu měl více návštěvníků než obvykle. Sám se ve fotografii příliš neorientuje, ale Fran ois Hébel a prezident festivalu Fran ois Barré vsadili na jeho jméno a neotřelost pohledu a poskytli mu zcela dominantní prostor. 

Lacroix chtěl při výběru výstav do oficiálního programu co nejvíc překvapit a představit buď práce málo známých autorů, nebo dosud opomíjená díla slavných fotografů. I když pochopitelně hlavní prostor dostaly módní fotografie, jeho výběr zahrnoval také řadu expozic portrétů, dokumentárních snímků nebo dokonce anonymních pouličních záběrů. Kvalita výstav, které v Arles předvedl, silně kolísala. K těm nejlepším patřila rozsáhlá přehlídka mimořádně nápaditých módních snímků, portrétů a inscenovaných výjevů od britského fotografa Tima Walkera, okouzlující neotřelými nápady inspirovanými pohádkami i surrealismem. Z dalších expozic módních fotografií zaujala zejména výstava černobílých fotografií, které v Arles a Camargue pořídil slavný německý fotograf Peter Lindbergh, zatímco retrospektiva jeho italského kolegy Paola Roversiho byla špatně vybraná i sestavená. To ostatně potvrdil daleko lepší soubor snímků, kterým se Roversi představil při projekci v Antickém divadle pojaté jako svěží dialog právě mezi ním a Lindberghem. Výborná byla přehlídka mistrovských děl módní fotografie z Národní sbírky současného umění FNAC, kterou sestavila Agnes de Gouvion Saint-Cyr z notoricky známých i málo publikovaných snímků Cecila Beatona, Williama Kleina, Guy Bourdina, Sarah Moonové, Nan Goldinové a dalších autorů, z nichž mnozí byli zastoupeni i na výstavě Zátiší ve Vogue. 

Téma módy bylo prezentováno i několika slabými výstavami. K takovým patřily zejména expozice některých spolupracovníků Christiana Lacroix, třeba banální polaroidové autoportréty Jérôma Puche s různými modelkami. Největší kontroverze však vzbudil výběr souboru módních snímků manekýnky a kostlivce od jednoho z nejvýznamnějších fotografů 20. století Richarda Avedona. Pro mnohé návštěvníky to byly křečovité a kýčovité snímky, nejhorší, jaké kdy Avedon udělal, jiní byli nadšeni jejich nekonvenčností. Sám Lacroix přispěl k atraktivitě festivalu také grandiózní módní přehlídkou v Antickém divadle i originální retrospektivou v muzeu Réattu, kde odvážně spojil své modely z haute couture s obrazy starých mistrů, Picassovými kresbami, unikátními koberci a fotografiemi Kertésze, Lartiguea, Man Raye, Giacomelliho a dalších fotografů z muzejní sbírky. 

Z výstav mimo módní fotografii patřily k nejsilnějším depresivní fotografie Fran oise Huguierové o životě obyvatel kolektivních bytů v Petrohradě, umocněné nákladnou instalací, kdy byly umístěny do realistických napodobenin zastaralých a špinavých koupelen, kuchyní a pokojů dlouho neopravovaných příbytků, neposkytujících žádné soukromí. Velmi dobře byla zastoupena portrétní tvorba. Skvěle ji reprezentovaly třeba technicky dokonalé velkoformátové fotografie Pierra Gonnorda, zachycující ve stylu Caravaggia, Velázqueze, Murilla a dalších klasiků renesančního a barokního malířství tváře žebráků, bezdomovců, Romů, balkánských emigrantů a dalších lidí z okraje španělské společnosti. Jiný typ kvalitního statického portrétu představovaly jednoduše komponované, ale mimořádně sugestivní černobílé portréty školaček z východní Anatólie od Wanessy Winshipové, vytvářející jak sociologický dokument o prolínání různých kultur, náboženství a národností v současném Turecku, tak psychologickou studii emočních proměn a nejistot portrétovaných pubertálních dívek. Lacroix dokonce navrhl i nominátory na Cenu Rencontres d‘Arles, z nichž někteří projevili značnou nekompetentnost výběrem průměrných módních snímků a portrétů celebrit. Cenu však podle hlasování odborníků po právu dostal jihoafrický fotograf Pieter Hugo za fascinující portréty krotitelů hyen a opic z Nigérie. 

Řadu festivalových výstav nevybral Lacroix, ale byly připraveny nadacemi Le Méjan, agenturou Vu, Francouzskou národní školou fotografie, obchodním domem Fnac a dalšími institucemi a organizacemi. Objevem pro evropské publikum byla expozice Američana Jeffreyho Silverthorna, který vytvářel své nemilosrdné portréty ve stejné době jako Diana Arbusová a svými přízračnými snímky mrtvých z márnic anticipoval obdobné fotografie Andrese Serrana. Expresivně rozostřené, hrubozrnné a netradičně komponované černobílé fotografie italského člena agentury Magnum Paola Pellegrina z různých míst válečných, náboženských a rasových konfliktů výborně reprezentovaly současnou moderní fotožurnalistiku. Klasičtější pojetí dokumentu představovala expozice výrazně barevných snímků násilí a chudoby z Haiti od Američanky Jene Evelyn Atwoodové a dvě výstavy řeckého fotografa Johna Demose, ukazující venkovský a náboženský život v Řecku a proměny Albánie po pádu komunistické diktatury. Slovenská absolventka Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě Lucia Nimcová vystavovala osobité parafráze oficiálních snímků ze svého rodného města (Humenné) v období komunistického režimu během 70. a 80. let, za něž získala letošní Cenu Oskara Barnacka – Leica a Cenu Evropské centrální banky. Součástí arleského festivalu bylo i 22 tvůrčích dílen, hodnocení portfolií, přednášky a besedy, soutěž fotografických publikací, teoretické sympozium, letos věnované tématu fotografie na zakázku, seminář o fotografickém vzdělávání dětí a dospívajících a už tradiční Noc roku, během níž se na mnoha místech historického centra až do tří hodin ráno promítaly desítky pořadů sestavených z fotografií z různých časopisů a agentur. Z večerů v Antickém divadle měla největší úspěch projekce mimořádně silných fotografií Josefa Koudelky z okupace Prahy v srpnu 1968, sugestivně zobecňujících odpor bezbranných lidí proti ozbrojenému násilí. Novinkou byla Evropská noc, zorganizovaná u příležitosti francouzského předsednictví Evropské unie. Z každého z 27 členských států byl pozván jeden kurátor či kurátorka, aby sestavili projekci z tvorby tří tamních fotografů. Vznikl tak unikátní přehled aktuálních tendencí evropské fotografické tvorby, který si mohli prohlédnout na obřích projekčních plátnech tisíce návštěvníků samotné Evropské noci, ale po celou dobu festivalu byly k vidění i v počítačích ve Velké hale. Českou fotografii s úspěchem reprezentovaly mladé fotografky Kateřina Držková, Dita Pepe a Tereza Vlčková svými invenčními portréty s tématem proměn identity. 

Nízkou úroveň některých výstav (což plně platilo i o tzv. Off festivalu, z něhož zaujaly třeba subjektivní dokumenty studentů Francouzské národní školy fotografie, ale který zahrnoval i řadu vysloveně amatérských prací) opět vynahradila neopakovatelná přátelská atmosféra festivalu v malebném městečku, kde se začínající autoři neformálně setkávají s hvězdami světové fotografie. Dobrých výstav však i letos bylo u Rhôny tolik, že z Rencontres d‘Arles nikdo nemusel odjíždět zklamaný. 

Vladimír Birgus