Vlasta Delimar

Kruh se uzavírá. Píšu o tématu, které si bere za svou strategii a smutek blízkosti. Zároveň jsem nikdy nebyl tak daleko od autorky díla, po devíti napsaných textech a deseti přederotických nebo posterotických letech strávených spolu ve stínu splozené dcery. Místo úvodu tedy několik nezvratných a nemilosrdných faktů. Čas uplynul a erotika se stala starým zlatem – nejcennější je samo pro sebe v melancholické přítomnosti dávných protagonistů. Erotika je sen. Sen, který skončil, neskončil, atd. Erotika je leitmotivem autorčiných děl. Stále je tu, v jakémkoliv tvaru. Je to příběh o velké hierarchii, o přítomném stupňování. To vše vchází ve velkém stylu do diskurzu obsahu, který často načíná formu. Pak jiskří a je celkem možné spatřit nadřízenosti, které mění rámy výpovědí. Přesto je viditelné poražené území těla nebo zmenšené území psychiky. Přesto je možné rekonstruovat zrakem autorčiny odchody do podvýznamu, do úplně zanedbaných území intimity, kterou vládne prohra. V zrcadle, jakým je umění, je samozřejmě prohra vítězným losem dynamického rozdílu, který umělec navazuje sám se sebou a navazuje hostující pohled. Právě takovým pohledem na druhou jsou – erotika, erotický, eroticky. Umění a umělecké dílo jsou vždy průřezem, úkazem, symbolem a materiálním faktem.

Existují romantické autorky? Pokud ano, jak je popsat? Pro mě nepřekonatelný úkol. Rád se zdržuji v předsíni, kde vládnou jemná rozhodnutí teorie, četby, statečných point. Já jsem zavislý na vítězství. V tom jsme si podobni. A hned tady ta podobnost končí. Erotika a dobro se nejdřív shodují svými rozdíly, ale rychle se zruší všemi způsoby života.

Překvapuje mě erotika v umění. To umění je symbolické. Ani jedno podráždění, to pravé bych nikdy nepřenechal, nedal umění. Možná, že z tohoto bodu neshody můžu začít a ukončit textík o erotice Vlasty Delimarové v umění, ale abych se neprohřešil proti svobodě, proti právu na vlastní lítost, veselí, omyl, objev… A takto začínám romantickou analýzu konkrétních děl, která svědčí o obejmutí, polibku, prázdnu, plnu…

II.

Jeden z prvních, nejnápadnějších znaků Vlastiny erotiky, je neoblečené tělo. Kromě toho také náchylnost být sám na návětrné straně erotiky. V každém případě jsou to nejnápadnější věci, ale rozhodně ne monopolní v obraze celkového pohledu. Interpretace, spouštění výjevu by mohly zapomenout, zanedbat protagonisty, ale romantika přítomnosti to nedovoluje. Dokonce jsme konfrontováni se spojením, které si vykasá naše rukávy, pozorovatelovy psychiky.

Doslovné momenty v erotice představují, vypovídají o erotické síle v moci umělce, mohou být spatřeny v neerotickém kontextu. To je klíčováý okamžik poetiky tohoto textu. Psychika je úplně neerotická, pokud jí vyloučíme ze starořeckých referencí. Cesta je trnitá, pokud se počítá s objasněním nebo jakoukoliv nuancí explicity. Možná se při četbě tohoto textu dozvíme o těžkém prostřednictví erotiky, respektive možná, když autor textu i umělkyně zabírají dichotomii pravdy, pomalu mizí konsenzus přenosu erotiky do pláště romantiky. A to není osudným standardem autora. Ó dialogy, jste těžké, ale není dobře, když nejste.

Povrch nahého těla září. Reakce jsou prastaré. Herci života se ale mění. A tak je garantována permanentní zábava kolem pravdy a lži. Divné, ale nahé tělo je blíže lži než pravdě. Ano, očekávání končí na materiální evidentnosti. Hadříky ale létají kolem Vlastina těla. Když je to třeba a je třeba učinit závěr, že opozice : nahé tělo – oblečené tělo provokuje monolog o lásce. Rozhodnutá erotika – co je to?

III.

Eros je červená linie života. I tmavý eros opožděné nebo předčasné vášně, je v každém případě hlavní cesta života. Detaily a obrázky násilí, romantiky oblečení nebo nahoty, jsou skoro jako manifest (v případě Vlasty Delimarové je všechno dohromady palivo k věčnému popelu). Dokonce i všechno, co se nějaký umělec / člověk v životě naučil, tkáno jako text / tkanina, ve fotografiích, které prezentují. Buď sekvence / momenty performace nebo výjevy živého obrazu – živé skulptury nebo instalace vytvořené s obnaženým tělem.

V každém případě v dálce nebo nad a celkem blízko je cítit hluk nepravdy buď mezi pohlavími nebo mezi jinými sociálními nerovnostmi, je cítit bolest, utrpení nějakého nesprávného ocenění vlastního rodiče, který může přicházet z jiné civilizace (patriarchát, tribalizmmus, atd.). Mohou se zde vytušit nejrůznější umělcovy smutky a dětinská dychtění, řekněme za fatamorganou štěstí. V krátkosti: obsahy jsou silné a s odstínem, ale často se jeden aspekt vnutí. Například: měření vlastní erotiky těla v prostředí banálních stereotypů mravu, věci, vztahu, příhody.

Je možné, aby byla erotika filozofií života, světonázor plný symbolizované umělecké tragédie? Odpověď se nabízí při pohledu na fotografie Vlastiných děl. A jako by couvala dostatečná kvantita komunikace, jako by byla v nedostatku a křeč uměleckého díla uvádí znovu a opět do světového prázdna. Umělec je svědek, nejen svým duchem, ale zvláštním způsobem i svým tělem. Proměnou nahoty a oblečení, proměnou sugerované intimnosti i těla jako epického sociálního faktu se vytváří dynamika více významů těla. Tělo matky, tělo milenky, tělo manželky, všechny těla staví nebo boří svazek se společností, s kontextem a ne méně významné, na konci poznamenávají chaotický svazek se současným uměním. Dnešní umění je svědkem, ale je součástí každodenního / nesymbolického života. To z něj tvoří dramatickou figuru setkání s Pravdou. Minimalistický distanc naproti celku světla a techniky je jeho slávou a pádem. Vlastina díla, performance, výstavy se symetricky shodují se znalostí o utrpení a radosti uměleckého tvoření, kterému chybí málo, aby se stal opravdovým životem a stejně tak má trochu příliš plánovaného života ve tvorbě.

IV.

Souhrn vztahů mezi pohlavími, který je přítomen ve Vlastiných dílech, má jedno zvláštní místo, i když ne příliš dramatické, aby vyskakovalo z všeobecného rámu opusu. Zdůrazňuji ho na základě osobní známosti s autorku a z intimních důvodů. Skoro každé mně známé Vlastino dílo se představuje u ženy jako protivení se celkové tradici a očekáváním. Očekávání otce a státu jsou jenom tmou. Nahé tělo, to malé světýlko, rozhodne ve prospěch rozchodu, dokonce i v nebezpečí, že štěstí spojení nikdy nebude. Figura muže je pouze další v linii obětovaných figur a výstav kvůli odhalení revolty a zlatých šancí pro vlastní pravdy, která jakoby žádá o návrat odebraného ztraceného.

Nekonečno nabídnutých významů Vlastiných intervencí v pojmu těla, nahoty a erotiky nemůže zmást, pokud máme my, jako publikum, očekávání…

Zvláště, když je přítomna empatie k bořitelům tabu nebo k stavitelům ničeho.

Překlad Jelena Manić a Pavel Trojan

Vlado Martek