Fotograf Magazine

Samostatnou výstavu měl Helmut Newton (31/10/1920 Berlín, Schöneberg – 23/1/2004 Sunset Boulevard, Los Angeles) teprve roku 1975 v Paříži. Když poprvé vystavoval v Praze, udělal ten nejlepší osobní dojem: na tiskové konferenci byl temperamentní čtyřiasedmdesátník vstřícný, a navíc zaujatě dohlížel na instalaci Archivy noci i osvětlení padesáti zvětšenin v suterénu Francouzského institutu. Roku 2003 dovezla Leica Gallery Prague 220 newtonovských exponátů. Sama jich instalovala 88 a zbytek umístila do Císařské konírny Pražského hradu. Tam jsem si připadal jako v šatně, kde se místo dělnických skříněk s nalepenými výstřižky ukazují předlohy pro tisk prostřídané pin-ups zvětšenými do plakátových rozměrů. Dvojvýstava trvala bezmála čtvrt roku a vidělo ji na 68 tisíc návštěvníků, v průměru 809 denně. (Pro srovnání: druhá nejnavštěvovanější česká výstavní akce roku 2003, retrospektiva reprezentanta malířské moderny Jana Preislera, dosáhla denního průměru 338 diváků.) Nakladatelství Slovart vydalo k druhé Newtonově pražské vernisáži překlad fotografovy německé autobiografie. Sáhl jsem po ní až nyní, kdy se Slovart k autorovi vrátil albem Dílo (Work), jež bylo k dostání v originále jako doprovodná publikace oné předsmrtné retrospektivy (připravené původně kurátorkou June Newton k manželovým osmdesátinám do návštěvnicky – oproti Praze mnohem vděčnějšího – Berlína; i Newtonův copyright odkazuje k roku 2000). Zajímalo mě, v jaké míře dojde při listování k jiným zážitkům než na výstavách. A hlavně, čím mě vlastně populární autor irituje.

Je jasné, že se Newtonovi jednalo o provokaci – viz i název knižního debutu White Women (1976). Muž, který se prosadil fotografováním pro komerční magazíny, předčil dokonce i své dravé kolegy či konkurenty. Vzpomínám, jak jsem ho koncem 70. let zaznamenal co autora nápaditě jednoduchého černobílého Lagerfeldova portrétu v monotematickém („pařížském“) vydání časopisu Pentax Photography. Jeho Dílo však nakonec působí kýčovitě. Autorka předmluvy Françoise Marquet tvrdí, že za provokací a prvním plánem – móda, akty a portréty – se skrývá hlubina, podvědomí, kolektivní paměti a ozvěna tužeb dětství i učňovských let u Else Simonové v jejím módním ateliéru Yva. Aby Newtona publiku přiblížila, provádí neuvěřitelnou eskamotáž. Fotograf prý předjímal „…ženu takovou, jak bude sebe sama představovat na počátku třetího tisíciletí: jako bytost, která spíše sama určuje pravidla hry, než aby se jim podřizovala…“ Naopak se obávám, že zastánkyně feminizmu mohou mít na Newtona spadeno kvůli ireálnému betlému, v němž modelkami manipuluje jako loutkami. Jeho Dílo prostě poznamenaly dekády myšlení v mezích spotřebních médií. A přece za těmi mnohokrát komentovanými snímky vězí kompaktnější jádro i předmluvou slibovaný „přístup k čemusi temnému“. Odhalování tajemství může zaměstnat i diváky, postrádající v albu projevy zásadnějšího tvůrčího vývoje.

Těžiště a – v důsledku toho – statičnost Díla spočívá v dojmech, jež muže, donuceného nacistickým režimem k útěku z rodné země, neopouštěly celý život. Předurčení odhalil autobiografií. Otevírá ji zálibnou vzpomínkou na polovysvlečenou chůvu před zrcadlem. O deset let později se čtrnáctiletý Helmut dle vlastního svědectví zbavil traumatu panictví, aby si záhy smluvil v autobuse cestou do školy kontakt s ženou o sedm let starší. Čtenáři se může zdát nepravděpodobné, že si tak úplně nezapamatoval, byla-li jeho údajně nejvíce vzrušující romance korunována souloží. Vypadá to ale, že se tato o hlavu větší – byť i vysněná – árijská manekýna stala perzonifikací veškerého norimberskými zákony zakázaného ovoce a předobrazem typu newtonovských modelek. Byly to však sny, co provázelo Helmuta Newtona do exilu? Anebo spíše noční můry?

Newton H. Vlastní životopis. Praha: Nakladatelství Slovart 2003, 286 s. ISBN 80-7209-510-2.

Newton H. Work. Köln: Taschen 2007. Czech edition: Dílo. Praha: Nakladatelství Slovart 2007, 280 s. ISBN 978-80-7209-807-1. 

Josef Moucha