Fotograf Magazine

Zatímco v roce 2006 byl program nejstaršího fotografického festivalu světa, Rencontres d\’Arles, zaměřen na francouzskou fotografii, v letošním ročníku festivalu dominovala fotografická tvorba z Číny a Indie a intenzivně se připomínalo 60. výročí založení agentury Magnum. Ačkoliv rozpočet festivalu ve výši kolem 3,6 miliónů euro mnohonásobně převyšoval rozpočty Měsíců fotografie v Bratislavě, Vídni nebo Krakově, bylo vidět, že organizátoři festivalu včele s Françoisem Hébelem museli oproti jiným rokům šetřit. Nekonaly se proto velké recepce pro stovky hostů v římské Aréně nebo na proslulém hřbitově Alyscamps, ve večerních programech nebyly žádné omračující ohňostroje nebo taneční show a radikálně byl omezen počet komponovaných projekcí v Antickém divadle. Letos mezi nimi vynikal program, který skvěle kombinoval mimořádně sugestivní autobiografické černobílé fotografie Španěla Alberta Garcii- Alixe, plné drog, sexu a samoty, s podmanivou hudbou. Místo řady festivalových cen, udělovaných v minulém roce, se letos udělovala jediná cena v kategorii Objevy.

Přesto to však byl dobrý ročník festivalu, nabitý nejenom řadou kvalitních expozic, ale také desítkami doprovodných akcí – dvoudenním sympoziem o fotografickém trhu, dobře zorganizovanými hodnoceními portfolií (vedle toho oficiálního, za které se muselo platit, probíhalo zdarma druhé, pořádané takzvaným Off festivalem), soutěží fotografických publikací, tvůrčími dílnami, každodenními diskusemi s kurátory a fotografy a mimořádně povedenou třetí Nocí roku. Letos to už byla skutečně velká lidová slavnost, na níž se až do ranních hodin bavily na desítkách projekcí a v ještě větším množství hospod tisíce lidí. Nepochybně přispěla k pověsti festivalu Arles jako místa příjemných spontánních setkání.

Z výstav poutala největší pozornost rozsáhlá expozice čínské fotografie, nazvaná podle pekingského uměleckého centra Dashanzi. Čínská fotografie je dnes v módě a i v Arles už byla několikrát představena. Letošní výstavě dominovaly ohromné zvětšeniny inscenovaných výjevů bratří Gaových, v nichž se často objevují nahé postavy, ať už namačkané vedle sebe v malých knihovničkách, stojící v nedostavěných betonových budovách nebo objímající se v městských exteriérech. Nahota, která byla za Maova režimu v čínském oficiálním umění naprosto nepřípustná, se ve fotografiích bratří Gaových stala určitým symbolem svobody a volnosti i formou protestu proti totalitě.

Zatímco někteří čínští autoři zobrazují témata ztráty tradic prostřednictvím různých performancí a aranžovaných výjevů, jiní dávají přednost striktní autentičnosti. Řada z nich ukazuje rychlé proměny Šanghaje, Pekingu a dalších velkoměst, při nichž je tradiční architektura nahrazována stavbami mezinárodního stylu. Ačkoliv se z konfrontací demolice tradičních domečků a výstavby gigantických nových mrakodrapů stalo v poslední době stalo klišé díky neustálému opakování ve fotografiích mnoha autorů, některá díla vystavená v Arles od Wengfena, Li Weie či Miaoa Xiaochuna dovedla tyto motivy zobrazit jinak než Edward Burtynsky, Andreas Gursky, Thomas Struth či Ambrois Tézenas, jehož technicky dokonalé noční snímky přeměn centra Pekingu před olympiádou byly také součástí festivalového programu. Příjemným odbočením od tohoto dominantního politicko-společenského tématu byl cyklus intimních černobílých snímků Číňana Rong Ronga a Japonky Inri, ukazujících peripetie jejich života v pekingské čtvrti Liu Li Tun, určené ke zbourání.

Řadou výstav byla představena indická fotografie, která se v Evropě zdaleka neobjevuje tak často jako fotografická tvorba z Číny. Poněkud nudně vyznívaly dvě historické expozice – Alkaziho sbírka ručně kolorovaných fotografií a památečních alb z období 1850–1940 a soubor fotografií Umraa Singha Sher-Gila, který na začátku 20. století vytvořil dokument o životě tehdejší střední třídy indické společnosti. Hlavní část indické prezentace ovšem byla zasvěcena současné fotografii, v níž se po desetiletích nadvlády reportáže a dokumentu stále častěji uplatňuje inscenovaná tvorba. Výstava nejznámějšího indického fotografa Raghu Raie zahrnovala jak silný humanistický cyklus o ekologické katastrofě v Bhópálu, při níž nezodpovědností chemické firmy zemřelo nebo bylo zmrzačeno ohromné množství obětí, tak i vizuálně silné novější černobílé a barevné subjektivní dokumenty z každodenního života v Indii. Objevem byla expozice bezprostředních černobílých snímků ze života v Dillí a v Bombaji, které v 70. letech pořídil mladý fotograf Pablo Bartholomew. Řada indických autorů ukazovala odklon od tisíciletých tradic, zvláště patrný u rychle rostoucí střední třídy v současném období ekonomické transformace, při níž se Indie přiřadila k „asijským tygrům“. Například Anay Mann ukázal ve svých nenápadně aranžovaných snímcích, vypadajících jako autentický dokument, moderní životní styl své vlastní rodiny, Siya Singh v autoportrétech zaznamenala nejenom své pocity a nálady, ale i změny postavení ženy v současné indické společnosti, Bharat Sikka ve velkoformátových fotografiích zdůraznil ve stylu Düsseldorfské školy chlad a odosobnělost obřích betonových staveb, které zaplavují Nové Dillí a další indické metropole.. O tom, že však Indie se svým kastovnictvím a náboženskými a sexuálními předsudky má stále ještě daleko k západnímu liberalizmu, svědčilo několik cyklů Sunila Gusty o utajovaném životě homosexuálů v indických velkoměstech.

K diváckým atrakcím letošního Rencontres d\’Arles patřila také výstava a projekce k 60. výročí založení Magna. Tato agentura má spolu s agenturou Vu řadu let v Arles důležité místo, vždyť i současný ředitel festivalu Hébel byl dříve jejím šéfem a oba hlavní kurátoři z posledních let, Martin Parr a Reymond Depardon, byli jejími členy. Letošní výstava připomenula historii agentury a nejvýznamnější snímky i celé knihy jejích členů. Působivější však byla perfektně připravená projekce na čtyři obrovská plátna, která dokumentovala, jak zásadně se třeba liší expresivní autoreflexivní snímky Antoina D\’Agaty, sarkastické fotografie Martina Parra, ironizující konzumentarizmus a globalizaci, vycizelované barevné subjektivní dokumenty Alexandra Webba, Harryho Gruyaerta nebo Konstantina Manose či sociologicky výmluvné pohledy na různé stavby od Marka Powera od klasických humanistických fotoreportáží „otců zakladatelů“ Henriho Cartiera-Bressona, Roberta Capy či Georga Rodgera. Bylo vidět, že Magnum se dnes nebrání aktuálním tvůrčím trendům a stále si udržuje špičkové postavení mezi fotografickými agenturami.

Vítězkou soutěže Objevy se stala a cenu ve výši 25 tisíc euro získala na základě hlasování akreditovaných fotografických profesionálů a novinářů jednatřicetiletá Francouzka Laura Henno za melancholické, jemně mysteriózně působící barevné snímky, zachycující za nápaditého využití existujícího světla tváře teenegerek a teenagerů před tmavým pozadím.

Výborné také byly technicky dokonalé panoramatické fotografie od tchajwanského fotografa Jeffa Chiena-Hsinga Liaoa. Autor v nich zachytil různá místa kolem newyorské linky metra číslo 7, spojující Times Square na Manhattanu s Queensem, čtvrtí, v nichž polovina z více než dvou miliónů obyvatel se narodila mimo USA. Velkoformátové digitální fotografie, někdy složené až ze 60 různých záběrů, fascinovaly nejenom vystižením etnické a architektonické různorodosti největšího amerického města, ale i neuvěřitelnou ostrostí sebemenších detailů, předstihující i pověstnou kvalitu fotografií Andrease Gurského. Skutečnost, že mezi pěti kurátory, nominujícími účastníky kvalitativně velmi nevyrovnané soutěže, opět nebyl ani jeden z nových členských zemí Evropské unie, se nepochybně projevila v tom, že jedinou zastoupenou autorkou z tohoto regionu byla Polka Agnieszka Brzezanska. Její prázdné dekorativní kompozice se světly a stíny, vytvořené pomocí světelného hranolu, by snad mohly zaujmout v počátcích abstraktní fotografie nebo jako školní kompoziční etuda, ale nemohly obstát mezi díly reprezentujícími aktuální tvůrčí trendy současné fotografie. Přitom v Polsku, České republice, na Slovensku, v Maďarsku nebo v pobaltských zemích by se jistě našly desítky invenčnějších autorů. Ale mimořádně slabé zastoupení tvůrců z této oblasti bývá v Arles v posledních letech běžné.

V Arles samozřejmě byly i výstavy stojící mimo hlavní tematické okruhy. Patřila k nim třeba přehlídka portrétů britské panovnice Alžběty II, pořizovaných předními fotografy i příbuznými od jejího dětství až po nedávné osmdesátiny, retrospektiva Dietera Appelta, zahrnující řadu jeho konceptuálních cyklů fotografií a intermediálních instalací, nebo výstava laureátů ceny Nadace pro fotografii banky HSBC, která zdůraznila, že během deseti let její existence došlo alespoň v západní Evropě k překonání archaického antagonizmu mezi výtvarným uměním a fotografií a že při udělování ceny rozhodovala výhradně kvalita a originalita děl bez ohledu, zda jde o dokumentární, konceptuální či inscenované fotografie.

I když letošní Rencontres d\’Arles zahrnovalo i několik vysloveně špatných výstav, kterým kralovala kolekce banálních polaroidových momentek různých jazzových muzikantů od Pannonicy de Koenigswater, pocházející z miliardářské rodiny baronů Rothschildů, šlo o povedený ročník. Znovu se potvrdilo, že festival po krizi v 90. letech prožívá pod Hébelovým vedením šťastné období.

Vladimír Birgus