Fotograf Magazine

Davy fotografů, kurátorů, kritiků, a především obyčejných zájemců o fotografii letos v létě opět zavítaly do jihofrancouzského Arles na nejstarší fotografický festival světa. Letos už po jednačtyřicáté. Bylo jich znovu přes sedmdesát tisíc, ještě více než loni. Výstavní program přitom nebyl tak jasně vyhraněný a kompaktní jako před rokem, kdy jej pozvaná hlavní kurátorka Nan Goldin orientovala na různé formy subjektivně dokumentární fotografie, velmi otevřeně vypovídající o životě plném sexu, drog a násilí. Organizátorům pod vedením ředitele Françoise Hébela se však letos opět podařilo vytvořit skvělou atmosféru. Desítky projekcí během Noci roku, letos uváděné přímo v historickém centru města, zdarma sledovaly tisíce obyvatel. K dosavadním výstavním prostorám přibyly další, na přednáškách a besedách bylo nabito, místa na hodnocení portfolií byla dávno dopředu vyprodána a do soutěže fotografických publikací byly přihlášeny stovky knih, které v takovém množství není možno vidět nikde jinde. Zahájení festivalu se opět zúčastnil i francouzský ministr kultury Fréderick Mitterand, synovec bývalého prezidenta. Jenom rozhodnutí prodloužit zahajovací týden, během něhož se z Arles stává Mekka fotografického světa, na deset dnů, se ukázalo lepší spíše pro majitele hotelů a restaurací než pro samotné návštěvníky festivalu, protože tentokrát se často míjeli ti, kteří přijeli na začátku a ti, kteří dorazili o několik dnů později. V příštím roce se proto zahajovací část zkrátí na obvyklý týden.

Oficiální program zahrnoval šedesát výstav (vedle nich v Arles proběhlo v rámci „off programu“ několik desítek dalších expozic, bohužel z velké části nepříliš kvalitních) a mnoho dalších akcí. K tradicím už patřily noční projekce v Antickém divadle, kterých ovšem bylo letos méně než obvykle. Úspěch měl zejména večer věnovaný neoficiálním fotografiím slavných herců, zpěváků, aristokratů a politiků, jejichž autoři sami často patřili mezi celebrity. A také film Waste Land o brazilském výtvarníkovi Viku Munizovi, který z věcí nalezených na smetišti blízko Ria vytvořil portréty sběratelů odpadků, jejichž fotografie následně prodal na aukci v Londýně a výtěžek z nich dal portrétovaným. Naopak v rámci večera, na němž nominátoři z řad výtvarných kurátorů (ani jeden z nich tentokrát nebyl specialistou na fotografii) představovali své favority na cenu Objev, se tentokrát občas i pískalo. Diváci tak dávali najevo svůj nesouhlas s tím, že se v této kategorii objevili světově etablovaní umělci formátu Hanse-Petera Feldmana (mimochodem, jeho stovka portrétů lidí ve věku od jednoho roku do sta let patřila ke skutečně silným cyklům), nebo podiv nad tím, co na světovém festivalu dělají zcela banální amatérské momentky z různých měst, i když je jejich autorem známý japonský architekt Kazuo Shinohara. Stovky novinářů a odborných návštěvníků nakonec svým hlasováním spravedlivě přisoudily cenu Objev americké fotografce Taryn Simonové za sugestivní portréty neprávem odsouzených vězňů, vytvořené na místech jejich údajných zločinů nebo zatčení. Celá výstava Objev se nakonec dočkala reprízy v prestižní moskevské galerii Garáž.

K neatraktivnějším částem festivalu patřila výborně sestavená retrospektiva klasika moderní italské fotografie Maria Giacomelliho, zahrnující vedle mnoha dnes už slavných krajinářských detailů a vysoce kontrastních fotografií z tradičního života na venkově i velký počet méně publikovaných naturalistických záběrů ze starobince, které mírou stylizace i subjektivitou autorského pohledu předběhly dobu. Objevem byla rovněž menší výstava Rakušana Ernsta Haase, která ukázala jeho průkopnický význam v počátcích invenčního využití barvy. Lákadlem byla také první veřejná prezentace fotografické sbírky francouzského filmového producenta Marina Karmitze. A to nejenom díky kvalitě děl takových tvůrců, jakými jsou Stanislav Ignacy Witkiewicz, André Kertész, Hiroshi Sugimoto, Christian Boltanski, Anders Petersen či Michael Ackerman, ale i díky mimořádně sugestivní instalaci ve starém gotickém chrámu. Pozornost také poutala prezentace části sbírky Polaroid, která je dnes uložena v Elysejském muzeu v Lausanne a která zahrnuje díla řady světových tvůrců. Bylo to také tím, že o osudu jiných částí této jedinečné sbírky se v posledním roce hodně mluvilo v souvislosti s aukcí v New Yorku. Na té byly po bankrotu firmy prodány mnohé vzácné fotografie, z nichž navíc některé tvůrci jako Ansel Adams a další do sbírky věnovali nebo je vyměnili za fotografický materiál s představou, že tato kolekce zůstane navždy zachována jako celek. Mnoho diváků bylo také nadšeno výstavou Shooting, kde si na „fotografické střelnici“ mohli vystřelit vlastní portrét s puškou a také si prohlédnout desítky fotografií známých lidí, kteří se dříve věnovali této kdysi oblíbené pouťové zábavě.

Současná fotografie byla v Arles představena na mnoha expozicích. Nejmladším tvůrcům byla věnována rozsáhlá výstava reGeneration 2, pro niž kurátoři z Elysejského muzea v Lausanne vybrali ze sedmi stovek nominovaných studentů fotografie ze 120 škol ty, kteří podle jejich představ nejlépe reprezentují aktuální tvůrčí tendence a jsou největším příslibem pro budoucnost. Naprostá většina z nich se představila ukázkami koncepčně pevných, obrazově silných a technicky dokonale zvládnutých děl. Do výběru osmdesáti autorů z osmačtyřiceti škol z pětadvaceti zemí dostali hned čtyři současní studenti Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě – Tereza Vlčková, Barbora a Radim Žůrkovi a Polka Anna Orlowská. Putovní výstava, která byla už uvedena také v Lausanne a v galerii Aperture v New Yorku a čeká ji několik dalších repríz, jistě odstartuje kariéru řady zastoupených autorů. Byla to však jedna z mála expozic v Arles, kde byla zastoupena aktuální tvorba ze střední a východní Evropy, která s výjimkou Ruska bohužel už tradičně stojí mimo ohnisko zájmu pořadatelů. Oproti minulým ročníkům podstatně ubylo klasických reportážních a dokumentárních snímků, které v Arles vždy ve velkém množství prezentovala agentura Magnum. Ale ani tento typ fotografie nechyběl. K silným částem festivalu patřil třeba cyklus barevných snímků od Paola Woodse, zachycují představitele různých společenských vrstev v současném rozpolceném Íránu, skupinový projekt čtrnácti současných fotografů, kteří od roku 2006 vytvářeli moderní fotografické sondy do rozličných politických, sociálních a ekologických problémů současné Francie, nebo nový soubor černobílých expresivních dokumentů ze Sibiře a Dálného východu od francouzského fotografa slovinského původu Klavdije Slubana. Součástí festivalu byla také skupina expozic o hudebních legendách nedávné minulosti legendách, zahrnující třeba obsáhlý soubor fotografií Micka Jaggera od slavných fotografů Beatona, Bailyho, Watsona, Lindbergha, Leibovitzové a dalších, či obsáhlou přehlídku fotografií s tématikou punku.

Hostem festivalu byla tentokrát Argentina. Její prezentace ovšem nebyla tak silná, jako se to podařilo před několika lety v případě brazilské fotografie. Devadesátiletý argentinský výtvarník León Ferrari, který si ve svých kolážích často bere na mušku katolické náboženství, rasismus, nacismus a americký imperialismus, vystavoval v podmanivé atmosféře odsvěceného kostela na hlavním náměstí. Jeho provokativní karikatury papeže a Krista působily v chrámovém prostředí až přízračně, ale jejich primitivní prvoplánovitost místy připomínala komunistickou propagandu z období studené války. Jenže v Latinské Americe jsou levicové režimy ve stále větší módě, a tak Ferrari je tam oslavován jako velký umělec. Ke kvalitě Heartfieldových protinacistických fotomontáží však má většina jeho prací hodně daleko, i když některým jeho dílům – třeba soše ukřižovaného Ježíše na americkém bojovém letadle – nelze upřít velkou emotivní sílu. Další proslulý Argentinec Marcos López vystavil šokující počítačově upravované výjevy, které propojují vysoké umění s kýčem, baroko se surrealismem, realitu s halucinacemi, jihoamerický folklór se současnou latinskoamerickou literaturou. V listopadu byla tato výstava reprizována na Měsíci fotografie v Bratislavě.

Jednačtyřicátý ročník Arleských setkání nebyl průlomový, ale představoval dobrý standard festivalu, poskytujících širokou škálu pohledů na historii i současnost fotografické tvorby. A to není málo.

Vladimír Birgus