Fotograf Magazine

Do řady fenoménů, které se staly tématy předešlých ročníků Funkova Kolína, jako Tělo, Krajina, Reklama, přiřadil ten letošní, šestý, další velké téma: Město. Volba sice není nijak originální, ale obecnost vymezení dala vystavujícím i kurátorům široké manévrovací pole, a to je leckdy podstatnější než úzce definovaná koncepce. Zdá se, že autorkám festivalu Heleně Musilové, Nadě Kováříkové a Jolaně Havelkové šlo hlavně o to se podívat na mnohokrát exponované téma nově (tedy v rámci kompetence a poslání festivalů). Potenciál v tomto smyslu tu jistě byl. Posuny v recepci vztahů a jevů spojených s městem a městským prostředím obracejí naši pozornost k řadě otázek a lze je dát do souvislosti s mnoha faktory, mimo jiné zcela určitě i s tím, že v posledních více než sto letech jsme svět, ve kterém žijeme, vnímali převážně v polaritě centrum – periferie. Z čehož povstala tendence přemýšlet o centru jako synonymu dynamiky, prosperity a periferii opomíjet. Prakticky to znamenalo rozdvojení na život ve městě a mimo něj. Periferie, i když byla v očích umělců zdrojem sentimentu a melancholie, které se daly zúročit, stála fakticky vždy ve stínu. Jenže v centru je čím dál těsněji, a tak jsme doslova nuceni ohlížet se jinam a znovu objevovat zapomenuté hodnoty, které mají blíže k naší přirozenosti. Při cestě zpět nás prostě zajímá něco jiného než při cestě tam. Bylo-li město v době avantgardy 20. a 30. let ztělesněním vize světlých zítřků a předmětem glorifikace, bylo-li vnímáno jako laboratoř technického a lidského inženýrství, začala se tato vize v dalších etapách problematizovat. Jediné, co zůstalo, je senzitivita umělce, která dělá z města nevyčerpatelný zdroj inspirace.

V komorní expozici fotografií Josefa Sudka, tak jak ji postavila Helena Musilová, se objevují obě výše zmiňované polohy města. Je tu město propojující se harmonicky s krajinou, zachycené jakoby v okamžiku rovnováhy sil. Město jako zdroj obrazových podnětů, ale navíc i město jako idyla. Naproti tomu však stojí panoramatické práce, v nichž už jako bychom slyšeli výstražné tóny budoucích Sudkových krajin zdevastovaného Mostecka.

Cyklus velkoformátových tisků Z Petrohradu (1999) Lukáše Jasanského a Martina Poláka v zásadě ukazuje to, na co jsme u této dvojice zvyklí: banální námět dává naplno vyniknout původnímu účelu média být objektivním záznamem situace a vytěsnit z obrazu jakoukoli tvůrčí ambici autora. Tento koncept nekoncept dostává však rafinovanější příchuť, uvědomíme-li si, že například vylidněnost vystavených záběrů připomíná snímky fotografů 19. století. Fotografie tedy opsala kruh, aby se určitým způsobem vrátila ke kořenům. A byla to změna historického kontextu, a především digitální technologický skok, který umožnil, že se to, co bylo dříve jen stěží registrováno, proměnilo v koncept. Důležitou maličkostí této expozice je potom fakt, že zde autorská dvojice poprvé za dobu své existence nepoužila klasickou technologii, ale digitální tisk.

Vladimír Birgus vystavil výběr ze svého léta rozvíjeného a neukončeného cyklu Cosi nevyslovitelného. Divák měl možnost shlédnout soubor toho nejlepšího, co bylo prezentováno na výstavách v minulých letech, ale objevily se i pozoruhodné nové práce. Birgusův terén je exkluzivně exotický: cizí metropole, cizí pláže a zákoutí. Ale to jsou pouze kulisy, v nichž se odehrávají příběhy lidí, které rezonují s člověkem jako univerzální bytostí. Krom psychologické roviny autorových fotografií, která pracuje s odcizením lidí na snímcích, což jde u některých tak daleko, že výsledný dojem připomíná montáž několika realit, je tu i virtuózní výtvarná práce s barevnou kompozicí. Při sledování Birgusových fotografií si uvědomíme dvě věci, které nám za roky koexistence s fotografií přijdou tak samozřejmé, že je sotva zaznamenáváme: fotografie zastavuje čas a nechává za sebou nedopovězené příběhy. Fotografie je médiem subjektivity, a to nejen pro to, že může určitým způsobem vyjadřovat autora, její poselství je prostě vždy příliš komplexní na to, aby se dalo svázat syntaxí, a dostalo tak jednoznačný význam. Je v ní tedy vždy cosi nevyslovitelného.

Naše doba je údajně tak roztěkaná, že se nedovedeme soustředit na jednotlivý podnět déle než několik vteřin. Náš život i vnímání se podobají klipu. Skáčeme z jednoho podnětu na druhý a výsledný dojem je dynamickou kompozicí. To formálně potvrzují i mnohé práce vystavené letos v Kolíně. Markéta Baňková říká ke své videosekvenci Šum velkoměsta (2002), v níž se představuje několik pitoreskních postaviček se svými názory na svět a život: „Čím dál víc je těch, kteří chtějí mluvit, než těch, kteří chtějí poslouchat“. Postavy a jejich mikropříběhy pak nechá autorka splynout v jednu vizuální a zvukovou mozaiku, v níž se vše mísí a překrývá. Město je Babylon plný zvuků, mechanizmus ignorující individuální drobné součástky, z nichž povstal. Zazněl-li na festivalu z některých souborů existenciální tón, tak zde to bylo naplno, v surové, tragikomické podobě.

Práce Michala Škody jsou osvěžením, prozrazují totiž na první pohled, že autor není fixován jen na médium fotografie, ale vnímá fotografii jako aplikovanou součást svých projektů ve veřejném prostoru. Škoda přenesl do města vizuální fragmenty jiných měst, hraje si s geometrií architektury a s abstrahujícím detailem, aby výslednou kompozici velkoformátových tisků umístil na konkrétní zeď reálné architektury.
Silné bylo letos zastoupení fotografek s genderovým vnímáním světa. Postavení současné ženy sice souvisí s městem spíše okrajově, ale na druhou stranu jde o pohled zevnitř, ukazující ženu v jejím intimním prostředí. Barbora Kuklíková a Dorothea Bylica se vyjadřují obrazovými sekvencemi. Skládají emocionální obrazové příběhy a jejich strategií je hra na hraně narace a volnosti osobní asociace. V tom jejich práce korespondují s instalací Lucie Nimcové v místní synagoze. Ta rozhodně překvapila a potěšila toho, kdo hledal víc než jenom obraz. Nimcová si totiž nevystačila s klasickým přístupem, ale pracovala s prostorem a zvukem. Své fotografie rozmístila na zem a divák jimi mohl procházet a přitom vnímat i hudbu.

Zkušení matadoři domácí scény Josef Moucha a Svatopluk Klimeš vystavili soubory s tématem New Yorku a bylo zajímavé sledovat rozdílnost pojetí. Pro Mouchu je New York městem oslnivých efektů, tepající metropolí, v níž se míjejí a setkávají lidé. V souboru najdeme jak téměř klasické záběry, tak i snímky zpracované autorovým specifickým obrazovým postupem s přesazením snímkového pole, odkazujícím formálně k dynamice filmového pásu. Klimešův New York je naproti tomu městem budov, územím, které bylo osídleno. Kovové light boxy s nalepenými fotografiemi, které autor interpretoval propalováním různých ornamentů, v sobě mají cosi z fetišizmu původních obyvatel, kteří v těchto místech kdysi žili. Nakonec Klimešova fotografická realizace zapadá do celkového uměleckého zaměření autora, ve kterém oheň figuruje nejednou jako součást rituálu.

Jiří Thýn vnímá prostory města jako urbanista, cítí jejich hranice a fotografie mu slouží jako místo, kde může simulovat určité situace. V cyklu Zahrada (2002), v němž zakrývá části krajiny černými plochami kopírujícími obzor, dává divákovi k úvaze, jak by to vypadalo, kdyby… Tématem je poměr mezi zakrýváním a prázdnem, na úrovní média však lze jeho narušování obrazové harmonie chápat i jako polemiku s tradiční iluzivní podstatou fotografie. Z trochu jiného úhlu sledují podobnou problematiku i realizace Viktora Špačka sdružené do cyklu Pět minut slávy pro Holešovice (2004). Rozdíl je však v tom, že se v nich autor odvolává k historii zobrazování, respektive na díla, která se snažila tematizovat, či zkoumat poměr mezi předlohou a její reprezentací, tak jak to vidíme například u Magrittových maleb ze 40. let nebo v různých podobách ve fotografii 60. let. O historickou reflexi však Špačkovi zřejmě nešlo. Jeho cílem bylo obrátit pozornost na určitý způsob vizuální komunikace ve veřejném prostoru.

V Kolíně se letos sešly výstavy fotografů různých generací, Město bylo skloňováno ve všech pádech a nahlíženo z mnoha rozdílných úhlů. V určitém slova smyslu lze říci, že letošní Funkeho Kolín byl ve své pestrosti hlavně konfrontací generací a přístupů. A pochopitelně rovněž příjemným setkáním domácí fotografické obce.

jiří pátek