Fotograf Magazine

Ostravská výtvarná skupina Kamera skura se profiluje především jako umělecká legenda. Nevěnuje se sice jenom vytváření vlastní image, ale ta­kové úsilí představuje jednu z důležitých strategií skupiny. Kamera skura spojuje ve své tvorbě umělecký komentář současného společenského dis­kurzu (jeho nejrůznějších vrstev) s pseudoiluzionistickou produkcí, podmíněnou magickou povahou erbovní technologie skupiny — camery obscury. Třetí oblastí zájmu skupiny je systematické budování vlastní image v mediálním prostoru. Jak se tyto tři různorodé prvky spojují dohromady? Co je hlavním cílem skupiny?

Kamera skura se věnuje především performování — tj. vstupování do veřejného prostoru. Performance zde znamená vůbec nakládání s určitým nadindividuálním prostorem; průzkum není zaměřen k subjektu, ale do oblasti interpersonálních, společenských vztahů. Nejedná se ani tolik o ře­šení problémů umění kontra neumění, jak by se mohlo zdát vzhledem k tomu, že skupina si vytvořila duchampovský kufřík s dokumentací své pro­dukce. Kamera skura je hlavně výzkumná skupina pracující v oblasti společenské a technické. Za techniku svého druhu lze považovat i umění vytváření iluze, iluzionismus, zejména jeho bouřlivý rozvoj v 19. století způsobený využitím nejnovějších poznatků v optice, chemii či fyziologii ve sna­ze o zdokonalení vizuálních triků. To znamená, že výzkumy Kamery skury zabírají oblast umění, techniky a společnosti. To už nevypadá jako tak zá­sadní rozptyl, nebot tyto zájmy se spojují v komplexní průzkum současné situace.

Členové Kamery skury hrají určité role. Můžeme samozřejmě mluvit o ironičnosti tohoto konceptu; konečné vyznění jejich akcí se však většinou jeví jako velice smyslupiné, jako přesně zasahující komentář. Členové Kamery skury hrají vynálezce, kouzelníky, umělce, postavy show-byznysu… Princip hry je zde nesen duchem imitace, nápodoby, mimezis. Jedná se však o nápodobu nedokonalou, neiluzivní, možná i nefunkční (kouzla nejsou záhadná, ale průhledná apod.). Kamera skura nedokonale odráží fenomény současné sociální reality, obrací je vzhůru nohama, rozostřuje je. Tato nedokonalost, neumělost odkazuje k ne-umění. Ne-umění zde ovšem nehraje roli komentáře umělecké problematiky [v duchampovském smyslu), ale problematiky sociální a mediální. Kamera skura přehrává témata z této oblasti bez využití přesvědčivé virtuality. Mimezis a triky zde nemohou nikoho zmást. Divák není vtažen do děje, stále si uvědomuje odstup. Neumělé hráčství, bizarní nápodoba je parodie. Má Kamera skura bavit? Ano, je to komická skupina, klaunské sdružení. Jedná se však o klauny bez sentimentu. Sentiment znamená včleňování subjektivního prožívání do hry. Kamera skura nehraje expresivně, s romantickou introspekcí, ale sleduje vnější charakter věcí jako optický přístroj, který se stal jejím maskotem. Kamera skura využívá nepřesného optického přenosu, operuje s vizuálními znaky a symboly, zejména těmi nejjednoduššími, které cirkulují v naší každodennosti. Proto jim diváci mohou snadno porozumět, přesněji: rozpoznat je. Zkratkovitou formu orientace v masmediální krajině snad ani po­rozuměním nazvat nelze, právě na její zdánlivou transparenci Kamera skura poukazuje jemnými sémantickými posuny: zatemňuje průhlednost loga a zároveň tak z něj vytváří předmět hry.

Billboardy

Za pomoci reklamních prezentací si Kamera skura buduje svoji mediální identitu. Jakoby skupina žádnou identitu neměla a bylo ji potřeba vytvořit. Nejedná se však pouze o identitu v rámci uměleckého diskurzu, ale o image obecně. Hlavní je vstup do veřejného povědomí. Přitom zůstává ne­jasné, co Kamera skura vlastně je, do jaké oblasti společenské praxe se dá zařadit. Kamera skura komentuje určitý společenský stereotyp: sou­časné přesvědčení, že je potřeba vytvořit, prezentovat a prosadit vlastní tvář. Dopomáhají k tomu určité kostýmy, atributy, chování. Společnost se člení na jedince akční ve sféře soukromé, ve sféře určité sociální či profesní skupiny a ve sféře veřejné, mediální. V poslední oblasti se snaží pro­sadit Kamera skura. Zajímavý je billboard, kde skupina vystupuje bez využití atributů a dohledává se tak esence mediálního obrazu. Není důležité, kdo, co a proč prezentuje, důležitý je akt prezentace o sobě. Postavy v dynamických perspektivních zkratkách vystupují v neurčitém prostoru. Dynamický atak na diváka naznačuje, že se jedná o aktivní, dravé sebeprosazování do obecného povědomí. Značka Kamera skura se stává výra­zem z veřejného slovníku.

Mýtus

Když je takto zajištěna existence, identita skupiny, lze ji vymezit konkrétním programem. Kamera skura se rozhodla prezentovat sebe sama v rám­ci mýtu umělce. Umělec představuje jistou ustálenou společenskou roli, s níž jsou spojena jistá očekávání. Klade se na něj požadavek intuitivního, emotivního jednání. V cyklu fotografií dokumentujícím akci kolektiv­ní malby aktu Kamera skura vystupuje v tomto kontextu.

Umělectví, založené na principu inspirace, je zde nadsazováno, aby bylo rozpoznáno jako specifická, podstatná společenská aktivita. Umělectví však není označováno za jedinou ídentitu skupiny, před­stavuje pouze jednu z variant. Jinými možnostmi jsou např. rocko­vá skupina, vynálezci, varietní iluzionisté, filmaři atd. Kamera skura identity, sebepojetí střídá, zkouší, zaměňuje. Společná je však stá­le role objevitelů, „pionýrů“, tvůrců. Kamera skura se pokouší přijít na kloub fungování určitých vrstev společenské praxe, zjednodušu­je je na základní principy a imituje za pomoci minimálních pro­středků.

Členové skupiny mají totiž očividnou radost z objevování a pochope­ní určitých jevů. Chápou je však prostřednictvím vnějšího zjevu, nečtou návody k použití (např. počítač je pro ně zajímavou sestavou krabic a provázků, která se dá ideálně napodobit z brambor apod.).

Simulace                                                                                      

Objevené a pochopené jevy vnějšího světa je třeba simulovat, při-
vlastnit si je. Kamera skura si takto přivlastňuje mediální prostředí, pod jehož neustálým tlakem se jedinec ocitá, a v němž se tedy musí orientovat. Fakt, že Kamera skura určité jevy imituje a paroduje, zname­ná, že se v novém prostředí masové kultury pokouší zorientovat, pokouší se pochopit tuto oblast. Když umíme něco nějak napodobit, už to pro nás není tak cizí a ohrožující. Když budu simulovat nějakou nemoc, do určité míry ji pochopím a přestane být pro mě noční můrou. Porozumění, refle­xe, tvoří také základní osnovu psychoanalýzy. V činnosti Kamery skury se setkáváme spíš s určitou socioanalýzou, s analýzou současných spole­čenských a mediálních praktik, které tak přestávají být strašákem, protože chápeme, odkud se berou, i když zůstáváme poněkud vnějšími pozorovateli. Např. masky monster z cyklu fotografií Hvězdy stříbrného plátna simulují náročné filmové triky za pomoci omezených prostředků, ale základní princip kašírování je přitom rozpoznán. Rozpoznávání a parodování mediálních obrazů za pomoci masek se v práci Kamery skury objevuje častěji.

Kamera skura nám v odlehčeném tónu nabízí možnost orientace v mediálním prostoru, možnost proniknutí „do zákulisí“, prohlédnutí mechanis­mů fungování mediální iluze. Její průzkum této vrstvy společenské reality je entuziasticky neúnavný a systematický. Nechejme se vést neiluzivní ilu­zí, kterou před námi rozehrává.

Václav Hájek