Fotograf Magazine

Řeč o fotografiích Azize + Cuchera nutně začne i skončí mimo fotografii. Nejde jen o to, že při vytváření jejich obrazů je klasická „analogová“ foto­grafie využívána vlastně jen k získání materiálu, „suroviny“, která bude v počítači přepracována ve výsledný obraz. Podstatné je především to, že je­jich projektu — rozmanitou řadu jejich sérií si, myslím, můžeme troufnout sjednotit představou jakéhosi jednotícího tématu či společného směřování — byl formát dvourozměrného statického obrazu vlastně vždy poněkud těsný. Tím se v žádném případě nechce naznačit, že by snad jejich fotogra­fické obrazy v nějakém ohledu selhaly: právě naopak, dotlačením média na pokraj jeho možností odhalily mnohé z jeho dosud nevyužitého potenci­álu, a bylo jen přirozeným krokem, že se z něj nakonec vymanily. Ve fotografické, nyní již uzavřené kapitole díla Azize + Cuchera se tak můžeme pokusit zpětně vyčíst tento sebe překonávající pohyb. Newyorkské duo umělců je ukázkovým příkladem fenoménu, s nímž se kritici současného umění musí vyrovnávat stále častěji: umělci volně přecházejí od jednoho média k druhému, zkoumajíce jejich potenciál pro ztvárnění svých vizí. Řeč o fotografiích Azize + Cuchera začneme také mimo Azize + Cuchera, tedy v době předcházející spojovací znaménko v jejich signatuře. Autoři sami přiznávají, že mnohé z přístupů a motivů jejich ještě individuálních tvůrčích období se přeneslo do společné tvorby. Anthony Aziz, který se na­rodil v roce 1961 v Massachussets, se během svých studií věnoval zejména dokumentárnímu filmu a instalacím kombinujícím fotografii a text: fas­cinace ambivalentní povahou fotografického média, jeho věrohodností a současnou iluzivností, se zřetelně promítá do fotografických cyklů fantastických bytostí a předmětů. O tři roky starší Sammy Cucher, pocházející z peruánské Limy, se k fotografii přiblížil méně přímou cestou: jeho prvotní ambice patřily experimentálnímu divadlu, později se přiklonil k videu a video-instalacím. Jakási divadelnost, projevující se zřetelným „insce­nováním“ obrazů, v první řadě však snaha neomezovat se na formát fotografické zvětšeniny, televizní obrazovky nebo projekčního plátna a pokusit se pracovat i se samotným prostorem jakožto médiem bude hrát pro oba autory zásadní roli i nadále.

Do širšího povědomí dvojice vstoupila hned jedním ze svých prvních souborů, enigmatickou sérií digitálně upravených „portrétů“ nazvanou Dystopie (1994-95). Za pomoci Photoshopu vykonala na svých modelech jakousi vizuální transplantaci: oči, uši, nosní dírky a rty jim byly vymazá­ny a nahrazeny kožní tkání. Vzniklé obrazy jsou tajemné, bizarní až odpudivé, nutí k odvrácení zraku. Důvodem je zbavení portrétovaných výrazu, znaků jejich jedinečnosti a možnosti identifikace. Ač působí díky svým typickým portrétním pózám (jedná se většinou o hlavy či torza na neutrálním pozadí) jako živé bytosti, mají v sobě něco z netečnosti mrtvoly: veškeré možnosti propojení vnitřku s vnějškem jsou jim uzavřeny, souvislý povrch z nich činí do sebe uzavřené monády a dovoluje nám pouze se dohadovat co — zda vůbec něco — se za těmito fasádami odehrává. Můžeme-li s tě­mito bytostmi nějak komunikovat, potom rozhodně nikoliv „tváří v tvář“. Aziz + Cucher svými obrazy programově komentují možnosti nových tech­nologií, jejich vliv na skutečnost i povahu nás samých. Je nepochybné, že telematická média proměňují poměr našich smyslů i způsoby, jimiž se jeden k druhému vztahujeme.

Mezi „dystopickými“ (dystopie je protikladem utopie, tedy hypoteticky tím nejhorším možným místem) portréty nalezneme i parafrázi na známou Man Rayovu fotografii ženské hlavy se zavřenýma očima, ležící na desce stolu, vedle níž je postavena druhá hlava v podobě oválné plastiky. V po­dání Azize + Cuchera zde došlo k jedné podstatné změně: namísto antropomorfní sošky nalezneme vedle ženské (výše uvedeným způsobem upra­vené) hlavy podivný předmět potažený bílým plastem. V dolní části je zakončený výstupem jaký mívají kupříkladu kabely od počítače a připomíná tím jakýsi orgán, protézu, či součástku neznámého těla/mechanismu. Pod napjatým plastovým povrchem se rýsují detaily jeho struktury: bohužel ne­ní zřetelná dostatečně, a tak nám funkce a smysl předmětu unikají, podobně jako výraz vedle ležícího obličeje.

V roce 1996 vytvořili Aziz + Cucher celou řadu takových technicistních předmětů a shrnuli je do souboru Plasmorphica. Vznikly pospojováním předmětů běžně dostupných v elektro-prodejnách nebo v kancelářských potřebách, jejich smontováním do absurdních tvarů a pokrytím plastovou „kůži‘. Díky tomu působí jako údy vynesené z frankensteinovské dílny: kutilská alternativa klonování. Díky různým kabelům a spojovacím vývodům je možné je také vzájemně propojovat a předvést v instalaci prezentující rozpitvaný mechanismus podivného cyborgovského těla.

Tím však život těchto hybridních protéz ještě nekončí: Aziz + Cucher se je rozhodli nafotografovat a v digitální formě pokrýt „skutečnou“ kůží. Tak vznikla série Chimér (1998-99). Název tohoto souboru není třeba nijak vysvětlovat, co naopak stojí za zdůraznění, je mnohovrstevnatost těchto děl, řada postupných kroků a transformací, díky nimž vznikly. Trojrozměrné asambláže z předmětů každodenního zacházení, jež byly pochopitelně původně vytvořeny za zcela jinými účely, jsou pak dále proměněny převedením do elektronického obrazu a sloučeny s dalším prvkem: fotografií lid­ské kůže.

V obrazech souboru Naturalia (2000) pak najdeme ještě další stupeň „recyklace“ tohoto vstupního materiálu. Je tvořen stránkami z jakéhosi fik­tivního fyziologického alba, odkrývajícími vnitřní strukturu a složení Chimér. Podstatným momentem těchto schémat je, že nejsou zcela smyšlené a vykonstruované, nýbrž byly vytvořeny v souladu s předchozími soubory: podoby vnitřních tkání, jež na nich vidíme, vznikly nafotografováním povr­chů rozmanitých organických i anorganických materiálů a jejich zpracováním v počítači. Aziz + Cucher tu rozehrávají další variaci na ambivalentní povahu fotografického obrazu, prostupující celým jejich dílem: jakkoli smyšlený se obraz zdá být, vždy obsahuje alespoň zrnko pravdy. A vice versa. Jakkoli záhadné a chvílemi mrazivé, přeci jen zatím zůstávají výtvory Azize + Cuchera spíše hravými, na první pohled zvládnutelnými předměty. Právě proto, že jsou zatím jen „předměty“: mnohem monstróznější podoby nabudou ve chvíli, kdy se z vnějšího obalu stane vnitřek a my vstoupíme do jejich Interiérů (1998-2001). Děsivá představa jakési komplementární kafkovské proměny: cítíme, jak se stěny, zdi i strop pokryté kůží téměř neznatelně chvějí živoucím tepem. Díky protetickému rozšíření svého těla přestáváme být schopni vnímat jeho hranice a spolu s tím, jak jsme stá­le více schopni ovládat své okolí, ztrácíme kontrolu sami nad sebou. Dostáváme se mimo sebe, připodobňujeme okolnímu světu, vytváříme mimikry. Naše těla se rozprostraňují. Tomuto pohybu odpovídá i způsob prezentace fotografií Azize + Cuchera. Na jejich nedávné výstavě v New Museum of Contemporary Art v New Yorku byste je nenašli pečlivě seřazené vedle sebe a stěně, ale rozmístěné mezi díly ostatních vystavujících, v neče­kaných zákoutích galerie, či pověšené vysoko u stropu. Spíše než aby zapadly do kategorie díla jakožto objektu, snažily se vytvořit prostředí. Projekce vycházející z fotografií Interiérů je také umístěna v jednom z klubů v newyorkské Tribece. Obrazy a způsob jejich prezentace tak sledují pohyb, k ně­muž dochází přímo na nich.

Sami autoři považují Interiéry za jakýsi zlom ve své tvorbě, sice ještě stále fotografický, ovšem již otevírající cestu k jinému médiu, více využívají­címu pohyb a prostor. Proměnlivost, plasticita a flexibilita, jichž dosáhli díky možnosti digitálně zpracovat vstupní „reálné“ suroviny, transformuje zobrazené osoby a předměty, rozpouští je a zase novými způsoby slučuje. Elektronické prostředí je tak dovádí do podobného stavu, v jakém se ocitl svatý Antonín ve Flaubertově Pokušení „Krev v mých žilách buší tak silně, že prasknou. Zdá se mi, že letím, plavu, štěkám, křičím, řvu. Chtěl bych mít křídla, krunýř; kůru, vydechovat kouř: vinit svým trupem, kroutit svým tělem, rozdělit se, být uvnitř všeho, vyprchat s vúněmi, rozvíjet se jako rostliny, téct jako voda, chvět se jako zvuk, zářit jak světlo, stočit se do každičkého tvaru, proniknout všemi atomy, sestoupit až na dno hmoty –stát se hmotou!“ Jen počkejte, až uvidíte nová videa Azize + Cuchera.

Tomáš Dvořák