Fotograf Magazine

Jednou ze základních premis knihy Beyond Objecthood je autorovo přesvědčení o tom, že je dobré, když umění kriticky působí na diváka. Tento postoj, který není nikde explicitně vyřčený, je patrný ze zvoleného tématu, ale i ze způsobu vyprávění a výběru umělců. James Voorhies, působící ve Spojených státech amerických na akademické půdě (profesor, děkan), ale i jako ředitel institucí věnujících se volnému umění a designu, předkládá v knize poměrně očekávatelný výběr událostí – výstav, festivalů a uměleckých projektů, které formovaly umění 2. poloviny 20. století a současný postoj k němu. Voorhies rýsuje linii – i když v případě knihy jsou její konce propojené a v rámci vyprávění tak vzniká určitá cykličnost – od prací amerických minimalistů a landartistů, přes výrazné evropské přehlídky umění (Szeemannova výstava Live in your Head: When Attitudes Become Form v roce 1968/1969 anebo Dokumenta 5 v roce 1972, Manifesta 2 v roce 1998 či Benátské bienále v roce 2009) a stěžejní projekty umělců (Marta Rosler House Beautiful: Bringing the War Home, Thomas Hirschhorn Bataille Monument a The Bijlmer Spinoza Festival ) či kurátorů – často jmenovaní jsou především Liam Gillick a Maria Lind. Dlouhá a podnětná pasáž je pak věnována severoamerické skupině Group Material. 

Významonosná je autorova snaha nevytyčovat linii mezi umělci, ne-umělci, kurátory nebo kulturními producenty. Beyond Objecthood je tak ukázkovou historií pronikání, ovlivňování a rozmělnění těchto pozic v rámci světa umění, což dává ještě více smysl ve chvíli, kdy ve středu autorova zájmu stojí právě formát prezentace umění divákovi. Voorhiers současně vybírá projekty, které jsou jednak kritické vůči očekávání poplatnému dobovým společenským konvencím, jednak vůči samotným institucím. Pro svůj kritický podtón směřující k současné produkci umění je zásadní poslední kapitola s názvem The Industrial Art Complex, která reflektuje situaci, kdy se instituce a jejich program podřizují politickým či finančním tlakům a jsou semílány praktikami liberálního kapitalismu. Tato kapitola odráží trendy, které v posledních letech pronikají i do českého prostředí, a přestože se autor snaží – jako ve zbytku knihy – zůstat neutrálně analytický, lze v jeho pozorování současně číst notnou dávku nelibosti.

James Voorhies se drží faktů, jeho výčty a popisy mohou být pro čtenáře mnohdy až nemotivující, jedná-li se navíc o notoricky známé výstavy. Přesto se obvykle vyplatí pročíst se několika stranami známého, neboť autor se postupně dostává hlouběji a hlouběji a ukazuje jak zdánlivé maličkosti (v provozu, ve vztazích) ovlivňují pro výstavnictví klíčové historické momenty. Místního čtenáře možná překvapí sporé odkazy na uvažování uměleckých teoretiků a filozofů. S výjimkou obsáhlého úvodu do třetí kapitoly – The Efficacy of a Critical Art, který je věnován teoriím a uvažování Jacquesa Rancièra, jejichž optikou je tato kapitola nazírána, si autor v podstatě vystačí s několika málo obecnými citacemi Michela Foucaulta a Waltera Benjamina. V mnoha ohledech je tento věcný přístup cenný. Na druhou stranu se ukazuje, že myšlenkově obohacující jsou právě Voorhiesovy hypotézy nebo popisy představ nezrealizovaných (či ve výsledku jinak naplněných) projektů, spíše než zdlouhavé popisy výstavní praxe.

Publikace nakonec poměrně jasně říká, že umění by mělo být kritické a jeho cílem by měl být apel na proměnu divákových názorů. Jak explicitně se tato kritičnost projevuje, anebo naopak zůstává skryta v různých interpretačních vrstvách, dokládá autor na popisu prací (skluzavek) Carstena Höllera, které představují onen návrat objektů, jež mají zprostředkovávat určitou zkušenost. Na představení umělecké platformy e-flux, kterou autor označuje za umělecké dílo Antona Vidokla, nebo projektu unitednationsplaza (zástupný projekt pro nenaplněné plány Manifesty 6) pak Voorhies načrtává formy, do nichž se umění transformuje, aby uniklo tlaku komodifikace a spektakularizace.

Beyond Objecthood tak lze číst – spolu se zásobnicí klíčových jmen stále působících kurátorek a kurátorů – jako poměrně vydařený (a u konkrétních příkladů zevrubný) historický exkurz do výstavnictví 2. poloviny 20. století a nedávné minulosti, který vznáší pro současnost řadu velice relevantních otázek, na něž však autor již v rámci textu neodpovídá.

Tereza Hrušková

VOORHIES, James. Beyond Objecthood: The Exhibition as a Critical Form since 1968. Cambridge: The MIT Press, 2017. ISBN: 9780262035521.