Fotograf Magazine

V textu The Perfect Con z roku 2016 pro e-flux journal se Mari Bastashevski zamýšlí nad možnostmi institucionální kritiky v umění. Úvahou nad důležitostí nerezignovat na vývoj kritických strategií uzavírá esej, v níž shrnuje své působení v rámci umělecké rezidence na lodi izraelské námořní společnosti ZIM, jednoho z největších globálních lodních dopravců. Umělkyně popisuje cestu na nákladní lodi během tzv. Container Artist Residency a postupné sžívání se s posádkou i to, jakým způsobem se jí podařilo vstupovat do pracovního organismu udržovaného pevnou hierarchií vztahů. Detaily a osobní interakce přitom zasazuje do kontextu politických a ekonomických souvislostí – zmiňuje historii dopravní společnosti jakožto prodloužené ruky izraelského námořnictva, její dřívější účast na vojenských operacích i kritizovanou privatizaci a také pozdější transformaci v licencovaného dopravce nebezpečného zboží, jakým jsou především zbraně. Umělkyně referuje o tom, jaký veřejný obraz se o sobě snaží ZIM vytvářet a jak jí k tomu slouží prezentovaná spolupráce s umělci.

Bastashevski s sebou na palubu bere skříňku, která automaticky pořizuje fotografie v pravidelném intervalu. Box pojmenovaný ZIMtm je postupně přemisťován do všech prostor lodi a členům posádky lodi je nabídnuto, že před ním mohou pózovat, zanechat zprávy, ale mají také nárok jej v případě potřeby zakrýt či v krajním případě zničit. Všechny záznamy jinak putují přímo na Twitter. Tento objekt vykonávající svou rutinní práci v prostředí, do něhož byl zasazen, jako by ilustroval předpokládanou pozici umělkyně. Její intervence v podobě instantního uměleckého projektu by mohla vést k tomu, že se stane pouhým komplicem při utváření pozitivního obrazu soukromé společnosti, jejíž napojení na vysoký byznys, státní politiku, oligarchické struktury a válečnictví z ní dělá eticky problematický subjekt. Zatímco ale zařízení pořizuje každý den série téměř totožných fotografií v nízkém rozlišení, autorka se může věnovat rešerším a zkoumání vztahů na palubě lodi i vztah společnosti ZIM vůči umění, které zde během svého pobytu vytváří.

Bastashevski ve své práci obvykle kombinuje výzkum shrnutý v podobě textu s fotografiemi, videi či dokumenty prezentovanými formou instalace. Její projekty jsou příkladem, jak může umění vstupovat do cirkulace informací a otevírat určitá témata publiku. Praxe autorky tak spočívá především ve vynalézání a ukazování různých módů materializace a vizualizace informací. Činí tak s důrazem na faktickou přesnost a pečlivě uvádí zdroje použitých dat. Nalezené souvislosti vždy nechává ověřovat ve spolupráci s výzkumníky či lokálními experty. Informace z investigativního výzkumu přitom nepředstavují konečný výstup práce, ale mnohdy právě předurčují vznik konkrétních fotografických obrazů. Autorka svou prací zároveň poukazuje na fakt, že velké množství dat nutně neznamená větší míru porozumění skutečnosti.

V dlouhodobém projektu State Business, započatém už v roce 2010, upozorňuje autorka na spletité vztahy mezi státními úředníky, korporacemi a médii. Jednotlivé kapitoly se přitom soustředí na mezinárodní obchod a transport zbraní, technologie bezpečnostních služeb vyvíjené a poskytované jednotlivým státům soukromými dodavateli nebo například na kauzu otrávené městské vody v americkém Flintu.

Ve druhé části tohoto cyklu sleduje Bastashevski toky peněz a logistiku prodeje zbraní v návaznosti na světové válečné konflikty a zkoumá osoby a instituce zodpovědné za tyto procesy. K vyobrazení lidí a míst spjatých s neviditelnými transakcemi využívá médium fotografie. Každý z reprezentovaných subjektů přitom stanovuje podmínky pořízení fotografie – zejména bezpečnostní opatření, jako je nejbližší možná vzdálenost při fotografování – a sám tedy předurčuje limity toho, jak snímek bude vypadat. Režíruje tak tímto způsobem svůj vlastní autoportrét. Potřeba pořídit fotografii jí zároveň poskytuje záminku k tomu být v určitý čas na daném místě a klást provokativní otázky.

Jevy skrývané před běžným pohledem diváka jsou zviditelňovány, ale zároveň jsou odhalována omezení, která jejich dostupnosti brání. Stejně jako produkce zakázaných obrazů je v jejích projektech podstatné vyznačování „slepých skvrn“, tedy prostorů nezodpovězených otázek a neumožněných pohledů. V tomto smyslu je její práce podobná například některým částem projektu Ruti Sely a Maayan Amir s názvem Exterritory, kde se izraelská dvojice zabývá působením cenzury a tlakem proti zveřejnění obrazů potenciálně schopných poškodit pevnost mocenských struktur.

Starší projekt Mari Bastashevski s názvem File 126, pojmenovaný podle článku ruského trestního zákoníku, vznikal mezi lety 2007–2010 a soustředil se na únosy civilistů během ruských protiteroristických operací v Čečně. V regionu Severního Kavkazu se umělkyně setkala se stovkami rodin poznamenaných nevyřešeným zmizením blízké osoby. Případy jsou nám zprostředkovány fotografiemi prázdných interiérů, na nichž postavy znatelně chybí. Snímky doprovázejí krátké texty shrnující dostupná svědectví o únosech a nevyslyšených požadavcích na zákonné vyšetření případů.

V projektu Empty With a Whiff of Blood and Fumes (2014) se autorka zabývá útoky, které byly spáchány vládou podporovanými gangy vůči ukrajinským novinářům či aktivistům, tedy odpůrcům tehdejšího Janukovyčova režimu. Fotografuje místa, kde se jednotlivé případy odehrály.

Bastashevski si je vědomá ustanovených konvencí používání obrazu a textu v žurnalistické praxi a ve své práci chce oběma složkám dávat stejný prostor. S oběma médii proto pracuje separátně a umožňuje jejich výpovědi spojit se až v myslích diváků. Obrazy si tak ponechávají prostor k interpretaci a imaginaci a texty pak přinášejí ověřitelná fakta. To může způsobovat i určité pnutí, kdy si jsou diváci vědomi rozporu mezi tím, co je schopen samotný text či obraz poskytnout za výpověď.

Práce Bastashevski se obrací k současným konfliktům a střetům zájmu, ale neukazuje přímé důsledky či oběti násilí. Dívá se vždy o něco víc stranou, tedy tam, kde lze zahlédnout detaily, jež vzhledem k jejich zasazení v komplexních souvislostech mnohdy unikají pozornosti informačních médií a zůstávají tak publiku skryté.

Alžběta Bačíková