Fotograf Magazine

Příběh vzniku minského festivalu je prostý a zároveň fantastický. Jeden velmi slavný, velmi profesionální a „na Západě“, jak se v Bělorusku říká, velmi žádaný fotograf usoudil, že takových velmi profesionálních a velmi žádaných je ve skutečnosti spousta, a to jak na Východě, tak na Západě. Ale takové, kteří by dokázali z ničeho vykřesat skvělý mezinárodní festival v Minsku, abys hledal jako jehlu v kupce sena. Vydat se přesto cestou budování festivalu je sice náročné, ale nese to s sebou příslib úspěchu a povzbuzení. Bylo to v roce 2014 a náš hrdina se rozhodl vyrazit osvědčenou cestou – jít mezi lidi. Inspirací a podporou mu bylo vřelé ženské srdce, které se snoubilo s organizačními schopnostmi. Ona dívka byla jeho studentkou. Představovala třeskutou směs sestávající z víry, vytrvalosti a kreativity, a to v dostatečném množství, aby se všechno zdárně podařilo.

Andrej Ljankevič a jeho spolupracovnice Svetlana Kacubo se pustili do přípravy festivalu, aniž by měli cokoli jiného než touhu jej realizovat. Obrátili se na Polský institut, Goethe-Institut a další centra a nadace. A stále přitom opakovali: „Podívejte se, jak skvělá může ta výstava být, pomůžete nám ji přivézt?“ A oni jim dopřáli sluchu a pomohli. Spontánně se začali objevovat další lidé, kteří chtěli spolupracovat, koordinovat, přivážet, pomáhat, podporovat, a bylo jich stále víc a víc. A tak vznikl tým.

Od samého počátku byla laťka nastavená vysoko. Už první ročník festivalu nabídl bohatý a rozmanitý pro-gram, který potěšil návštěvníky nejen četnými výstavami v nejrůznějších lokacích, ale i přednáškami věhlasných fotografů a dalších intelektuálů, jak domácích, tak i zahraničních, či prezentacemi multimediálních projektů. Jak je zřejmé, festival od svého počátku chtěl být osvětový a vzdělávací.

Historické exkurzy a znovuobjevování zapomenutých jmen probíhají paralelně s tvorbou nové vizuální zkušenosti a tříbením vizuálního vkusu veřejnosti. V Bělorusku, které mnoho let tvrdošíjně trvá na tom, že je součástí Evropy, probíhá již pošesté festival přinejmenším evropské úrovně, který se zároveň zaměřuje na místní publikum a objevování vlastních, neobjevených nebo zpola zapomenutých jmen. Radostná nenucenost této akce spočívá v tom, že ačkoli se jedná o relativně gigantický a vskutku rozmanitý projekt, nemá žádný rozpočet ani centralizované financování, což mu poskytuje absolutní svobodu a nekonečné možnosti směřování dalšího rozvoje. Organizátoři hledají pro realizaci každého jednotlivého výstavního projektu konkrétního partnera – veřejnou instituci nebo komerční subjekt. Tím pádem se nemusejí zatěžovat nesplnitelnými sliby ctihodným autorům a můžou naslouchat volání svého srdce. A volání srdce za takových okolností zpravidla přesvědčí ty, jejichž ruka rozdává. Ačkoli na počátku nikdo přesně neví, jaký obrázek by měl být výstupem, všichni ale věří, že to bude mistrovské dílo, a jednotlivé dílky puzzle do sebe nakonec zapadnou.

Co se týče tematického zaměření, jsou samozřejmě vybírána témata sociálně a historicky významná, podporována nejrůznějšími projevy estetického vyjádření – od extrémně rafinovaného po brutálně přímočaré. Leckdy jsou velmi neobvyklá, takže boří obecně zavedené představy o fotografii jako takové a o výstavě vůbec. Například v loňském roce byla jednou z kurátorek Natalja Kovalevič, která coby nevidomá vytvořila speciální prohlídkovou trasu umožňující seznámit se s pracemi v hlavní expozici prostřednictvím zvuků a pachů. Projekt byl připraven ve spolupráci s par-fumérkou Xenií Filippovou a umožňoval všem návštěvníkům, aby se pokusili se zavázanýma očima vnímat výstavu tak jako nevidomí lidé.

Jedním z polozapomenutých jmen, které znělo již na prvním ročníku festivalu v roce 2014 a které opakovaně zaznívá na každém dalším ročníku, je jméno Jurije Vasiljeva, legendárního zakladatele minského fotoklubu, který propojil nejlepší fotografy 70. a 80. let, představil nemálo důležitých jmen, a především se zasloužil o to, že amatérská fotografie přestala být vnímána jako něco nicotného, nespadajícího do oblasti umění. Minský fotoklub a Jurij Vasiljev stáli u počátků festivalu Měsíc fotografie (2016, Mesjac fotografii) a po dobu jedenácti let se jim dařilo pořádat bienále, na které se sjížděli autoři z celého Sovětského svazu. Ne náhodou se proto jedním z nejvíce reprodukovaných obrazů současného festivalu stala právě práce Jurije Vasiljeva. Ta byla přenesena na dort, který byl slavnostně nabídnut návštěvníkům vernisáže. Jsme pokračovatelé vaší práce, vašich tradic a úsilí, kterým jsme oddáni a s nimi spřízněni do té míry, že jsme připraveni je sníst!

Nezbývá než konstatovat, že kultivace vkusu minské a běloruské veřejnosti nikdy nebyla tak chutná. A také nezbývá než se těšit na další ročník, podat si přihlášku a naplánovat si na příští podzim cestu do Minsku.

Alena Boika