Fotograf Magazine

Příkladnou mezioborovou spoluprací katedry environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, Moravské galerie v Brně a oddělení ekologie lesa Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví vznikl zajímavý projekt výstavy a publikace „Neregulováno. Prales ve fotografii“, připravený u příležitosti Roku český pralesů. Jeho záměrem je, jak uvádějí editorka katalogu Dana Zajoncová a Tomáš Vrška: „nejen připomenout tradici ochrany českých pralesů, ale zároveň i poukázat na jiné než přírodovědecké nebo lesnické hodnoty, které pralesy i další divoká místa mají. … považujeme za důležité ocenit místa, kde se může projevovat cosi jako divokost, vlastnost prostá přímého lidského vlivu. Zastáváme názor, že tato místa v budoucnosti sehrají důležitou roli při orientaci v problematice ekologické krize. Mimoto sami cítíme, že nás tato místa fascinují a vnitřně obohacují.“

Oněmi jinými hodnotami míní uvedení autoři umělecké, estetické a obecně psychologické hodnoty a hlubší eko-výchovný význam pralesů, respektive starých lesů. Vnímají tato místa jako důležitá pro duševní život současného člověka, člověka industriální, konzumní civilizace, který si uvykl mít mimolidský svět přírody pevně pod kontrolou a využívat jej pro svůj vlastní profit. Místa divoké, námi neregulované přírody nás – jsmeli vnímaví – naproti tomu konfrontují s mezemi našich snah o jednoznačný, objektivní výklad a ovládání světa; otevírají nás smyslu pro nejednoznačnost, procesuálnost, komplexnost, zranitelnost a v neposlední řadě posvátnost reality. Vyzývají nás ke hlubšímu ponoru do skutečnosti, k jejímu spontánnímu smyslovému vnímání a prožívání, v němž se může rozplynout ona uměle udržovaná dikontinuita mezi lidským a nelidským. Připomínají nám, že jsme součástí evoluce jednoho velkého, více než lidského společenství života, součástí jeho tajemných proměn a příběhů, které nikdy nebudeme moci cele pochopit a prohlédnout.

Cosi z této eko-fenomenologické filosofie účasti (evokující naše dávné animistické dědictví) živě rezonuje v souboru fotografií, které kurátor Moravské galerie Antonín Dufek vybral pro výstavu Neregulováno, instalovanou v nevelkém prostoru v přízemí brněnského Místodržitelského paláce. Její působivá instalace na úzkých, zeleně natřených panelech připomíná hustý labyrint lesa, který nás vybízí k ustavičnému bloudění a objevování dalších a dalších nových snímků lesních zákoutí a samot, ke stále hlubšímu noření se do složitých struktur a hloubek živého a tajemného světa přírody. Dufkova výstava podává vůbec první historický přehled zpodobování divoké přírody v české moderní fotografii od 30. let 20. století až po současnost. Připomíná přínos zakladatelských osobností české moderní fotografie Jaromíra Funkeho, Josefa Sudka, Adolfa Schneebergera i dalších významných autorů 1. poloviny minulého století jako například Jána Halaši, Zdenko Feyfara a v neposlední řadě Rudolfa Jandy. Tento náš první fotograf pralesů, autor první fotografické knihy na toto téma Pralesy v Beskydech, byl poután ke starým beskydským lesům podobně hlubokým vztahem jaký pojil grafika Josefa Váchala s divočinou Šumavy. Ze Sudkových a Jandových následovníků je třeba připomenout kultivovaného Petra Helbicha a dále Čestmíra Krátkého, Jaroslava Štochla a Karla Kuklíka, kteří byli zaujati fantaskní, přízračnou atmosférou slavného Boubínského pralesa i šumavských slatí. Soustředěnou meditativností a symboličností, stejně jako afinitou k romantismu a jeho citlivosti, se vyznačuje fotografický soubor Stromy- Polomy Pavla Nešlehy (1971–1996) i cyklus Mlčení Václava Jiráska (1993). Pozoruhodný je fotografický cyklus Miloše Šejna Javorový důl IVI (1982), který je svědectvím jeho fascinace proměnlivým životem jedné skály, onou dokonale bdící, „mimořádnou trpělivosti věcí“, jak to výstižně charakterizoval básník Robinson Jeffers.

Obdobný soustředěný ponor do mimolidské skutečnosti vyznačuje také fotogramy přírodních struktur trav a kořenů od malíře Pavla Heyeka, bezdistanční fotografie spletitých labyrintů křoví od Petra Zinkeho či fotografie z cyklů Zarůstání (2000) od Mileny Valuškové. V rozměrných malířsky cítěných foto-obrazech Jiřího Šiguta a nejmladšího autora výstavy Vojtěcha Fröhlicha (studenta FAMU) pak dospívá tento přístup maxima svého výrazu. Můžeme hovořit o projevech živé, až vášnivé participace se smyslovou zemí, jež má charakter zvláštní magie; o hlubokém propojení či ztotožnění se světem přírody. Podobná motivace stála také u zrodu ojedinělého cyklu velkoformátových barevných fotografií nedávno zesnulého fotografa Miroslava Prokůpka Tvorové (2002–2007), který představují jeden z vrcholů této výstavy. Miroslav Prokůpek byl básníkem hluboce okouzleným skrytým oduševnělým životem divokých, dosud nedotčených míst přírody, které vášnivě bránil před ničením. Byl ojedinělým tvůrcem schopným srze všechny ty živé tvory – stromy, vítr, rostliny, zvěr – cítit „to velké Bytí“, ty výživné, extatické doteky mysteria více než lidského světa, jehož se cítil být plně součástí.

Tvorba a život Miroslava Prokůpka jsou pro nás dnes podnětným svědectvím toho, jak lze rozvíjením komunikace a vzájemnosti s nad-lidskou přírodou překročit a dospět k hlubší lidskosti jako vědomí širšího nad-druhového společenství života. Právě v tom totiž spočívá jádro nového ekologického paradigmatu a klíč k řešení současných civilizačních výzev před nimiž stojíme. Neboť: „Jsme jedno společenství země.“

Neregulováno, prales ve fotografii
Moravská galerie v Brně, Místodržitelský palác, 16. 10. 2008–11. 1. 2009

Jiří Zemánek