47. ročník fotografického festivalu v Arles
Arles se už sedmačtyřicet let stává v létě jedním z hlavních center fotografie. Nejinak je tomu i letos, kdy mezi prvními návštěvníky tamního Setkání fotografie, kterých během úvodního týdne přijelo přes třináct tisíc, byl i prezident Françoise Hollande. Oficiální program čtyř desítek výstav na začátku festivalu doprovázelo mnoho projekcí, přednášek, předávání cen a autogramiád, stovka výstav z alternativního festivalu Voies Off i krátký festival nakladatelů fotografických knih. Organizátoři přitom letos měli k dispozici rekordní rozpočet 6,7 miliónů eur, o jakém na jiných fotografických festivalech mohou jenom snít. Nový ředitel Sam Stourdzé už podruhé opustil dřívější koncepci (popravdě často zbytečně svazující), kdy každý ročník měl jedno hlavní téma. Letos jsou podobně jako loni výstavy členěny do řady menších tematických skupin, ukazujících diverzitu fotografie od klasických dokumentárních snímků až k multimediálním instalacím. Stourdzé už před příchodem do Arles sestavil úspěšné výstavy o Chaplinovi nebo Fellinim, v nichž propojil fotografie s filmy, dobovými dokumenty a texty. Zřejmě i proto je v Arles letos tolik expozic odklánějících se od klasického pojetí se závěsnými fotografickými obrazy a mnohdy přinášejících výsledky dlouhodobých badatelských projektů.
K nejlepším z nich patří expozice Katalánky Laii Abril Historie misogynství. První kapitola: potrat. Autorka zpracovala téma ilegálních potratů v zemích, kde z různých náboženských, politických a etických problémů nejsou povoleny. S velkou emocionální působivostí propojila fotografie s projekcemi, písemnými dokumenty, zvukovými záznamy i autentickými lékařskými nástroji. Propojení inscenovaných a dokumentárních fotografií a portrétů obyvatel Amazonského pralesa se záběry krajin a různých signifikantních předmětů výborně funguje i na výstavě Švýcara Yana Grose, která je navíc umocněna efektním bodovým osvětlením fotografií ve ztemnělém prostoru. Autor, který se loni stal vítězem bohatě dotované soutěže o nejlepší maketu fotografické publikace, představuje v Arles nápaditě sestavenou a graficky upravenou autorskou knihu se stejným tématem, vydanou s pomocí získané ceny. Velmi působivá je i expozice Operace Kondor, v níž v Argentině žijící Portugalec João Pina shrnul výsledky svého dlouhodobého pátrání o zločinech šesti diktátorských režimů v Latinské Americe, během jejichž vlád od poloviny 70. let zmizelo na šedesát tisíc politických odpůrců, mnoho dalších strávilo léta ve vězení a někteří byli popraveni. Pina vytvořil sugestivní mozaiku z portrétů bývalých vězňů a příbuzných těch, kteří zůstali nezvěstní, ze záběrů míst, kde probíhalo mučení, z různých vzpomínek i textových záznamů. Silné emoce vyvolává i rozsáhlá expozice Francouze Yana Morvana, který více než deset let vytvářel s velkoformátovým fotoaparátem poklidně působící fotografie míst, kde probíhaly velké bitvy a válečné masakry v dlouhém časovém období od antiky až po současnost. Nedílnou součástí výstavy i objemné knihy jsou texty o historii těchto míst. Ale ne všechny výstavy, které badatelsky propojují aktuální fotografie s historií, jsou takto úspěšné. Platí to třeba o výstavě Stéphanie Salinas o proměnách Velké haly, postavené v roce 1906 pro Koloniální výstavu v Marseille a později přenesené do Arles. Multimediální expozice, která zabírá dvě podlaží kláštera svatého Trifima, by se více hodila do historického muzea než na fotografický festival.
Dokumentární a reportážní fotografie má v Arles menší prostor, než tomu bylo po většinu let, kdy festival vedl bývalý ředitel agentury Magnum Françoise Hébel, ale je reprezentována několika výbornými výstavami. Patří k nim třeba rozsáhlá retrospektiva amerického průkopníka subjektivního dokumentu Sida Grossmana, jehož dílo bylo dlouho téměř zapomenuto, protože se autor pro své levicové postoje dostal v období studené války na černou listinu FBI. To, že Grossmanovy expresívní snímky ze 40. let ovlivnily řadu dalších fotografů, dokazují nejenom ukázky z tvorby jeho následovníků, zařazené přímo do retrospektivy, ale třeba i práce Garryho Winogranda a Ethana Levitase z jejich dvojvýstavy záběrů z newyorských ulic. Ale určité paralely najdeme i ve fotografiích tanečníků z tokijských ulic, které začátkem 60. let vytvořil William Klein. Většina z nich je v Arles poprvé publikována, protože jenom dva snímky z této série byly v roce 1964 zařazeny do Kleinovy ikonické knihy Tokio. Návaznost na Newyorskou školu fotografie, k níž patří Grossman i Klein, ovšem objevíme i v hrubozrnných černobílých fotografiích ze současného Dublinu od Eamona Doyloeho. Právě Doyleho mimořádně silná expozice, skvěle propojující středně velké černobílé i barevné snímky s gigantickými zvětšeninami a působivými zvukovými a vizuálními efekty, se nepochybně řadí k tomu nejlepšímu, co je možno na letošním festivalu vidět.
Bohužel toto neplatí o celkovém vyznění výstavy slavného britského fotoreportéra Dona Mc Cullina. Její kurátoři Simon Baker a Shoair Mavlian z londýnské Tate Gallery chtěli přijít s originální koncepcí, která by tuto expozici odlišila od nedávné velké McCullinovy retrospektivy v Národní galerii Kanady v Ottawě, proto mezi vystavené fotografie nezařadili jeho slavné válečné fotografie, jež jsou jenom okrajově připomenuty na ukázkách z dobového tisku. Na výstavě dominují vynikající sociální dokumenty z Anglie 60. a 70. let, ale příliš velký prostor na ní mají nasládlé záběry romantických krajin a úplně zbytečně jsou představeny i popisné snímky antických památek z poslední doby, připomínající obrázky z turistických bedekrů. K velkým hvězdám, bez nichž se žádný festival neobejde, patří také Američan Andres Serrano, který při večerní projekci v Antickém divadle předvedl řadu svých provokativních děl na hranicích pornografie.
Na samotné výstavě v nedalekém Avignonu, která je také součástí arleského festivalu, ovšem ukazuje mnohovrstevnatý soubor s tématikou mučení, zahrnující inscenované výjevy, detaily středověkých mučících nástrojů či velkoformátové fotografie interiérů bývalých věznic v NDR, v nichž tajná policie Stasi drasticky vyslýchala politické vězně.
Už podruhé byla součástí festivalu expozice 88 nakladatelů Cosmos Arles Books. Z tradiční soutěže fotografických knih vydaných během uplynulého roku bylo letos vystaveno všech více než osm set zaslaných prací v širokém spektru od nákladných několikasetránkových monografií až po útlé knížečky vydané vlastním nákladem v deseti exemplářích. Hlavní cenu v kategorii autorských knih získala Mariken Wessels za publikaci Taking Off. Henry My Neghbor, v kategorii děl z historie fotografie byla nejvýše oceněna Anette Behrens za knihu (in matters of) Karl. Mezi sedmnáct finalistů se probojovala i česká publikace Intimita s fotografiemi Dity Pepe a texty Báry Baronové. Bohužel ani loňské zařazení polského ředitele festivalů v Lodži a Hamburku Krzysztofa Candrowice mezi nominátory nevedlo k uspořádání výstav zemí ze střední Evropy.
#28 cultura / natura
Archiv
- #45 hypertenze
- #44 empatie
- #43 sběratelství
- #42 jídlo
- #41 postdigitální fotografie
- #40 pozemšťané/ky
- #39 slat, bolest
- #38 smrt, když si pomyslíš
- #37 nerovný terén
- #36 nové utopie
- #35 žít s lidmi
- #34 archeologie euforie
- #33 investigace
- #32 ne-práce
- #31 tělo
- #30 eye in the sky
- #29 kontemplace
- #28 cultura / natura
- #27 auta
- #26 dokumentární strategie
- #25 populární hudba
- #24 vidět a věřit
- #23 umělé světy
- #22 obraz a text
- #21 o fotografii
- #20 public art
- #19 film
- #18 80. léta
- #17 amatérská fotografie
- #16 fotografie a malba
- #15 praha
- #14 komerce
- #13 rodina
- #12 rekonstrukce
- #11 performance
- #10 erotikon
- #9 architektura
- #8 krajina
- #7 nová inscenace
- #6 recyklace
- #5 hranice dokumentu
- #4 intimita
- #3 proměny symbolu
- #2 kolektivní signatura
- #1 Portrét