Fotograf Magazine

Snad ještě žádný z dosavadních ročníků lodžského festivalu neměl tak silný, kvalitní a kompaktní výstavní program jako ten letošní, probíhající po celý květen v gigantickém industriálním prostoru bývalé textilní továrny i v mnoha muzeích, galeriích a kavárnách v centru druhého největšího polského města. Jeho pořadatelé v čele s ředitelem Krzysztofem Candrowiczem letos položili hlavní důraz na frekventované téma lásky. Ale toto téma ukázali mimořádně široce a mnohovrstevnatě, vzdáleně od obvyklých romantických stereotypů.

Candrowicz spolu se dvěma zahraničními kurátory, Peggy Sue Amisonovou z Irska a Christophem Tannertem z Německa, vybrali hlavně výstavy moderních dokumentárních a portrétních fotografií, jejichž autoři často zobrazovali sami sebe a své vztahy k nejbližším lidem. Do hlavního programu však zařadili i několik expozic inscenovaných, konceptuálních a počítačově manipulovaných snímků. Jenom menší část děl vyznívala jednoznačně optimisticky. K takovým patřily například prostě komponované, ale vizuálně velmi působivé fotografie zdánlivě banálních chvil ze života obyčejné středostavovské rodiny z USA, které po dvacet let vytvářel při fotografování svých rodičů a sourozenců Američan Doug Dubios. Mimořádně sugestivní rodinné portréty v prostředí přírody představila jeho krajanka Lydia Panasová. Holanďan Alex ten Napel vytvořil ve stylu klasických Madon efektní, ale také poněkud povrchní portréty mužů různých ras a národností, držících v náručí malé děti a stojících po pás ve vodě, která byla nejenom působivým kompozičním prvkem, ale i symbolem čistoty a souznění s přírodou.

Řada expozic naopak s velkou otevřeností ukazovala manželské krize, složité vztahy mezi rodiči a dětmi, bolestné problémy, samotu, smutek. Známá newyorská fotografka izraelského původu Elinor Carruciová ukázala jak jemné barevné fotografie lásky s manželem, tak postupující rozpad jejich manželství, ale i pomalé oživování vztahu. Krizí partnerských vztahů se zabývala také ŠpanělkaYolanda del Amo, ovšem její inscenované snímky osamělých dvojicpůsobily až příliš vyumělkovaně. Jenom slabý paprsek naděje se objevil v syrových černobílých snímcích polského fotografa Marcina Sudzińského. Ten vyhledal po dvaceti letech odloučení svého otce, jenž žil jako nezaměstnaný alkoholik. V dalších třech letech fotografoval peripetie jeho života, který ukončila nemoc. Mezi účastníky hlavní festivalové expozice se neztrácela ani dvaadvacetiletá Slovenka Lucia Stráňaiová, která subtilně zobrazila stará těla vlastních prarodičů.

K nejsilnějším částem festivalu patřil soubor Francouze Phillipa Toledana, jenž po tři roky dokumentoval svého otce, kterého Alzheimerova choroba stále více vzdalovala od reality. Teledanovy jemné snímky v pastelových barvách byly plné smutku, bolesti i synovské lásky. Z mnoha rozličných obrazů tradičních rodinných hodnot se vydělovaly statické portréty Vereny Jaekelové, zachycující rodiny, v nichž rodiče tvořili dva muži či dvě ženy.

Druhou část festivalu tvořilo deset výstav autorů vybraných z pěti set uchazečů o Sandisk Grand Prix. I mezi nimi se objevily expozice s tématem lásky. Skutečnost, že i ve stáří existuje erotika a sex, ve svých na první pohled naturalistických, ve skutečnosti však citlivých a výtvarně silných fotografiích z cyklu Ranní láska ukázala Němka Katrin Trautnerová, která se stala vítězkou této soutěže. Zaujal také autoreflexivní cyklus jejího krajana Freda Hueninga, kombinující obraz autorovy lásky k manželce a dítěti s fragmenty přírody, zvířat či městských scenérií.

Neméně silný byl soubor Dánky Ditty Haarlov Johnsenové o životě několika homosexuálů a transsexuálů v mozambickém Maputu. Autorka, která v Mozambiku strávila řadu let, ve své originální expozici, propojující fotografie s videem, ukázala i obecnější pohled na současný život v Africe, v němž se často prolíná láska a smrt. Některé její explicitně sexuální záběry, občas hraničící s pornografií, jistě nemohly být nadšeně přijaty konzervativní částí polského publika, v období před prezidentskými volbami obzvlášť silně masírovaného klerofašistickým radiem Maria. Žádný větší skandál však nevyvolaly – na rozdíl od předloňského uvedení výstavy polských fotografů Zuzy Krajewské a Bartka Wieczorka I Want to See the Boy Happy na Měsíci fotografie v Bratislavě nebo nedávných expozic o genderových tématech v umění v Zachetě a o homosexualitě v Národním muzeu ve Varšavě.

Na výstavě Grand Prix byla i řada dalších silných děl. Polák Lukasz Skapski navázal na dnes už legendární cyklus Sociologický zápis od Zofie Rydetové. V obdobných prostředích obývacích pokojů prostých vesnických domů, s centrální kompozicí a přímými pohledy portrétovaných do objektivu, ale barevně a technicky nesrovnatelně lépe vytvořil portréty současných obyvatel polského venkova. V expresivních černobílých fotografiích Švéda Martina Borgrena dominoval smutek lidí ztracených v davech švédských, dánských a polských měst. Česká autorská dvojice Juliana Křížová a Jakub Vlček ve svém cyklu Transcedence invenčně spojila symbolický obsah s obrazovou vytříbeností a řemeslnou dokonalostí.

Zatímco v prvních ročnících lodžského festivalu byla největší pozornost věnována konfrontacím různých fotografických škol, letos byla studentským fotografiím zasvěcena jenom jedna ze tří hlavních částí. Navíc zastoupení zahraničních škol bylo daleko menší, převládaly hlavně polské školy, u nichž byl výrazný další odklon od konceptuální a intermediální tvorby. České školy byly tentokrát reprezentovány pouze Institutem tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, který zastupovaly imaginární dětské portréty celebrit z cyklu Zástupní od Barbory a Radima Žůrkových a syrové fotografie žen z polských dolů od Arkadiusze Goly.

Mimo hlavní program probíhala přehlídka současné polské fotografie módy i řada individuálních výstav, zahrnujících například portréty významných Poláků od Krzysztofa Gieraltowského nebo kvalitativně různorodé koláže Zofie Rydetové. I když lodžští pořadatelé měli k dispozici jenom nepatrný zlomek prostředků než jejich kolegové z Arles, podařilo se jim vytvořit vynikající výstavní program, který svojí kvalitou a objevností za arleským festivalem rozhodně nezaostával.

Vladimír Birgus