Fotograf Magazine

Příjemný design, 375 stran včetně rejstříku a bibliografického soupisu, 102 textů rozdělených chronologicky do 6 kapitol, nakladatelství DOST, 2011, editor Tomáš Pospěch. To je antologie, která se ohlíží za érou umělecké fotografie a lehce se dotýká i doby, jež ji vystřídala. 

První otázka, vzhledem k okolnostem spíše řečnická, zní: Proč až nyní? Idea, s níž se většina zahrnutých textů potýká, je minimálně patnáct let historií, jak je tedy možné, že trvalo tak dlouho, než se epochu její vlády pokusil někdo standardně uzavřít? Pokud nepočítáme Čítanku z teorie fotografie (Opava 2003) od Aleše Kuneše a Tomáše Pospěcha, která měla ovšem jiný formát i poslání. Obrazně vzato je antologie obdobou posledních věcí člověka. Zaopatřuje minulost pro budoucnost. Takový potenciál vyvolává pochopitelně nervozitu a nahrává debatám o tom, kdo měl větší nárok být zahrnut… 

Pospěchova kompilace je v daném ohledu důstojným a funkčním kompromisem. Samozřejmě, něco chybí a něco přebývá. Do první kapitoly, například, nepochybně patří eseje V. V. Štecha o estetice fotografie a o jejím poměru k výtvarnému umění. Jsou sice původně starší, ale v roce 1941 vyšly v rámci výboru Pod povrchem tvarů, a to naprosto symptomaticky v oddíle Stěžejní otázky umění. Navíc, střízlivě vzato, kolik pozdějších autorů uvažujících o uměleckých možnostech fotografie překračuje jejich principielní limity? Také tolik uznávaný a zatracovaný profesor Ján Šmok si zasloužil jiné zastoupení. Teze, jež zastával, sice pronikají jako předmět úvah do příspěvků jiných autorů, ale proč se nevzdat jednoho ze dvou článků, které napsal v 50. letech ve prospěch ukázky zpřesňující představu o jím prosazované teorii sdělování? Špatně a málo je zastoupen Jaroslav Anděl, bezesporu jeden z nejtalentovanějších a také nejinformovanějších členů zakladatelské generace teoretiků domácí fotografie. Jeho úvahy o metodice, terminologii a způsobech náhledu na fotografii nemají ve své době obdobu (např.: Jak se dívat na dějiny fotografie, in: Vybrané kapitoly z dějin fotografie, Praha 1978 atd. atd.). Představě o šíři spektra teoretických podnětů, které formovaly dobový kontext, by prospěl i náhled do seriálu úvah Václava Zykmunda o symbolu a znaku, vycházejícího v Čsf v průběhu roku 1970. I přes navržené alternativy je však proporce kompilace vyvážená.

Co se editorovi skutečně podařilo a co je nedocenitelnou pomůckou, dávající čtenáři výhled mimo nutně omezený rámec publikace, jsou krátké komentáře připojené ke každému z textů. Vysvětlují souvislost s jinými texty, případně konkrétní okolnosti, jež stály za jeho vznikem. Pospěch vlastně v druhém plánu načrtnul „institucionálně sociální historii“ oboru, díky níž je obraz doby plastičtější. Hodilo by se snad jen opatřit ho stručnou informací o autorech textů. Mladším kolegům, a tím spíše jejich následovníkům, by určitě pomohlo vědět, kdo byl kdo. 

Bohužel koncepci antologie ovládá izolace. V otázce našeho vztahu k zahraničí koresponduje publikace doslovně se svým titulem. Dozvíte se v ní skutečně jen o té naší „české fotografii“. Čtenář je i nadále podporován ve stereotypu, že vše, s čím se doma zacházelo, také doma vznikalo. Poznámka editora sice obsahuje výčet několika jmen zahraničních teoretiků a zmínku, že u nás kdysi vyšly jejich stati, to ale nelze zaměňovat s objasněním podstaty jejich vlivu na domácí prostředí. Také chybí byť jen náznak součinnosti naší amatérské fotografie – což byla v té době prakticky celá fotografie – s mezinárodními amatérskými organizacemi jako třeba AFIAP. Tady zůstal Pospěch jako editor uživateli dost dlužen. Nasčítané nedostatky se v podstatě rovnají absenci relevantního vodítka, jak k souboru přistupovat a co od něj očekávat. Možnosti, kam komentáře vtělit byly v zásadě dvě: buď do editorské poznámky, anebo ještě případněji na začátek jednotlivých kapitol. Ve druhém případě by se navíc vytvořil prostor vysvětlit, proč bylo historické panorama rozčleněno právě tímto způsobem, což ve stávající podobě není tak docela jasné. 

Některé texty poslední kapitoly signalizují paradigmatický obrat, jež před nějakou dobou myšlení o fotografii prodělalo. Nechat mluvit vybrané autory o práci s banalitou, s přivlastňováním, o genderu a o dalších postmoderních strategiích byla určitě dobrá volba. Jemnějšímu vyladění kontrastu mezi starým a novým by ovšem opět posloužil stručný komentář editora. Kdo jiný by měl říci: proč, jak a co z toho plyne. Přes všechny jmenované neduhy je publikace událostí. Zapadla přesně mezi Císařovu antologii Co je to fotografie? (Herrmann & synové 2004) mapující zahraniční texty a České umění 1938-1989. Programy, kritické texty, dokumenty (Academia 2001). Vzniklo tak společenství, které má šanci dát zájemci o historii domácí fotografie její poměrně komplexní obraz.

Jiří Pátek