Fotograf Magazine

Fotografie Aleny Kotzmannové (1974) jsou záhadné jak na první pohled, tak i z hlediska důkladnější interpretace. Jejich zřejmě nejzákladnějším znakem je subtilnost, spočívající jak v osahávání si hranic skutečnosti, tak i v jemně spletité hře s hranicemi a zákony fotografie. Kotzmannová v rámci současného českého umění vykazuje až překvapivě tradičně fotografický přístup, ačkoliv dalece překračuje jeho obzory. Přemýšlí tak o mé­diu samém, o jeho podobách, prolukách a procesech, které přinášejí neočekávaná a překvapující spojení a vidění. V rámci vlastního žánru jakého­si „fiktivního dokumentu“, který vzniká stejně jako dokumenty fotoreportérů, ale místo přinášení informací funguje spíše opačně, se Kotzmannová pouští jak do zkoumání skutečnosti, tak především do vytváření nových, paralelních světů.

Alena Kotzmannová má ráda příběhy, čím podivnější, tím lépe. Její z fotografií složené video Přízemí na námět teoretika umění Tomáše Pospi szyla, v němž je v hororovém milostném syžetu obsažena úvaha o fotografii jako takřka upírském médiu, vybrala Kotzmannová ze svých fotografií obrazový doprovod, jenž je střídavě mrazivý a uhrančivý, a dokonale ilustruje nejen příběh, ale i samu povahu komentovaného média. Přízemí lze tak chápat jako možný klíč k fotografiím Kotzmannové. Ty jsou vždycky jakousi branou k jiné, odloučené realitě, která se ocitá mimo každodenní chápání, ale přitom je pevně obsažena či předpovězena jak v možnostech média, tak ve světě samotném. Je-li klasická fotografie posedlá defino­váním světa, Kotzmannová se snaží definovat světy nové, neviděné, tušené.

Zatímco její cyklus Dočasná osoba, který byl i její diplomovou prací na pražské VŠUP, se zabýval pod vlivem science fiction hledáním stop bu­doucnosti v současném světě, jakýchsi déjá-vu naruby, v souboru Station To Station se naopak pokusila o vytvoření fiktivního příběhu spojenou ab­straktní osobou, která však přejímá na rozličných místech různé identity. Její poslední projekt Klasika se pouští novým směrem k noblesně jemné, téměř neznatelné historicitě, jako bychom listovali knihou neznámého data a zároveň i svojí vlastní pamětí, nikoliv konkrétní, ale onou obecnou. Ději­ny fotografie jen v odstínech, minulost vidění naznačená na mostech, dvorcích a předměstích, Kotzmannová nadále neopouští svůj tenký led.

Ačkoliv mají její jednotlivé projekty poměrně uzavřenou podobu, v několika případech používá autorka stejný snímek v různých kontextech. Ukazuje se tak jak jejich samonosnost, ale zároveň i to, že důraz klade na celek, že přemýšlí v konceptech. Snímek je podmínkou celku, ale stejně tak i naopak. Prosté, ale záludné.

Kotzmannové zalíbení v černobílé podobě fotografie je příznakem zaujetí už pomalu vymřelým médiem a jeho historickými konotacemi. Na jedné straně často důsledně zápolí s fotografickým žánrem pomocí speciálních technik a adjustací (at už třeba na plátně či pod igelitem), na straně dru­hé se od fotografie samé nedokáže odtrhnout. Je fascinována a připoutáno její „negativitou“, její provždy kauzální, a přitom přeludnou povahou, je­jí zrnitostí zaručující ono „tady a teď“. Ač lze v jejích fotografiích najít návaznost na „imaginativní fotografii“, která má v Čechách dlouhou tradici, Kotzmannová zakládá svůj přístup na poetice současnosti, na koncepci, která i nepřehlednost chápe jako nutnost a stavební prvek, přemýšlí jako konstruktér, nikoliv jako registrátor. Na jejích fotografiích se objevuje více tmy než světla, více záhad než odhalení. Proč asi?

Pavel Vančát