Fotograf Magazine

Annu, poprvé jsme se, tuším, setkali na houstonském Fotofestu v r. 1998. Již tehdy mě tvá práce silně oslovila, potěšilo mě, že konceptuální dílo může být i skvěle provedeno – že totiž věnuješ velkou péči nejenom významu – každý z tvých portrétů z cyklu: An Indian from India/Ind(ka) z Indie nebo i Indián(ka) z Indie- byl dokonale propracován, zvětšeniny byly pečlivě tónovány aby odpovídaly původním vzorům Edwarda Curtise.   

I ve tvé pozdější práci se zdá, že vyznáváš fotografii nejenom jako vyjadřovací prostředek, ale rovněž jako médium, kterého se ráda dotýkáš a dotváříš je do výsledného řemeslně precizního originálu. Jak se díváš na fotografii jako na médium, a jaký důraz kladeš na konceptuální záměr a jeho výsledný tvar?

Máš pravdu, fotografie má v sobě cosi, co mne vždy oslovovalo – je to médium, jehož prostřednictvím mohu komunikovat. Provokuje mě spojení fotografie s realitou a výzva, kterou představuje to, že musím své dílo vytvořit z iluze reality. Snažím se sdělit nějakou myšlenku nebo koncept, vždy však kladu stejný důraz i na řemeslné provedení. Dle mého názoru, pokud chci pouze sdělit nějakou myšlenku, mohu prostě napsat článek, a pokud jde naopak čistě o estetickou stránku věci, pak není důvod se ji mermomocí snažit naroubovat na nějaký myšlenkový koncept. Zásadní je pro mne, aby se obojí prolnulo – a jsem ráda, že jsi si toho povšiml.

Když čtu tvé vyjádření a dívám se na tvoje snímky, mám pocit, že hlavními motivy tvé práce je téma identity a nostalgie. Jak bys definovala své motivační zdroje?

Ve své práci čerpám především z vlastní zkušenosti života ve třech kulturách (Anglie, Indie a Amerika), v němž zároveň jsem i nejsem součástí všech tří. Čili má práce se vždy odvíjela od mého vlastního prožitku a identity, myšlenky v ní obsažené však pojednávají i o obecnějších tématech. Souhlasila bych s tebou, že v mém černobílém souboru Memories of India/Vzpomínky na Indii se objevují náznaky nostalgie. Myslím, že pramení z mého dřívějšího pocitu lítosti, že vlastně do žádné ze zemí, v nichž jsem žila plně nepatřím. V pozdější práci An Indian from India však tato nostalgie částečně mizí, poněvadž jsem se naučila těšit se ze svého mezinárodního statutu a hrdě se k němu hlásit.

Tvá nejnovější práce Backlash in the Wake of Septemher 11th/Zpětný úder v patách jedenáctému září by se dala nazvat „politickým uměním“, ale nejde samozřejmě jen o politiku. Souhlasila by jsi s takovým vymezením?

S výjimkou Memories of India má moje práce vždy politický podtext, tematizuje „odlišné bytí“, ať už v Anglii, Indii nebo Americe. Bollywood Satirized/Bollywood jako satira je kritický pohled na můj prožitek dospívání v Indii jakožto ženy, An Indian from India se zase věnuje zakoušení „jinakosti“ v americké společnosti. V projektu Backlash in the Wake of September 11 jsem chtěla nechat promluvit lidi, kteří vypadají jinak, než jak si obvykle představujeme Američana. Jakožto přistěhovalce z jižní Asie mě po 11. září silně znepokojily zločiny motivované nenávistí proti Američanům nespravedlivě obviňovaným z účasti na oněch hrůzných zločinech v New Yorku, Washingtonu a Pennsylvánii. Diskriminace přistěhovalců bohužel není nic nového. Osud italoameričanů v první polovině 20. století či internace Američanů irského a japonského původu během Druhé světové války – to je jen několik příkladů za všechny.

Rozhodla jsem se fotografovat lidi, kteří se stali nepřímými oběťmi násilí v období po 11. září a kteří se tak ocitli v nové realitě. A v této nové realitě si někteří z nás musí neustále uvědomovat, jak vypadáme a jak nás vidí ostatní, jak vnímají naše jména, neboť tyto znaky získaly nové, nechtěné významy. Postupně, jak se projekt rozvíjel, odmítla řada lidí v souvislosti se svou zkušeností ukázat svou tvář.

Respektuji jejich obavy, a rozhodla jsem se tedy pro kompromisní řešení – použití znaku, který je sice individuální a jedinečný, zároveň však divákovi neumožňuje identifikaci – a tím je otisk prstu. Otisk prstu lze použít k identifikaci člověka a je významnou součástí procesu určení totožnosti jak přistěhovalců, tak zločinců. Představuje lidskou stopu, a přece z něj nelze vyčíst rasovou příslušnost. Ironií je, že jedním z prvních, kdo využil otisk prstu k identifikaci, byli právě Britové v Indii. A abychom se vrátili k estetickému účinku, bílý otisk prstu na černém pozadí je krásný a při vší jednoduchosti velmi působivý. Skutečnost, že někteří lidé nechtěli odhalit svou totožnost rovněž o mnohém vypovídá.

Jak jsem již zmiňoval, tvé snímky jsou dokonale zpracované. Mám pocit, že nejsi jen fotografka. Precizní grafika a rafinované umístění textů v obrazovém poli ještě umocňuje účinnost těchto prací. Kombinace fotografického obrazu s písmem se v americké fotografii posledních let těší stále velké oblibě, tvůj přístup je však výrazně odlišný třeba od Barbary Krugerové – abychom jmenovali alespoň nejznámější umělkyni, která pracuje s písmem ve fotografii. Tvoje užití písma je téměř ornamentální. Tuším zde správně vliv indického či asijského umění? 

Musím říci, že Barbara Kruger a také Nancy Burson mě určitě ovlivnily. Myslím, že způsob, jakým Krugerová pracuje s vizuálními prvky, je velmi vynalézavý, i když odlišný od mého „preciózního“ přístupu. Pokud je mé užití písma ornamentální, může to snad být odraz kulturních vlivů, není to však vědomé. V cyklu An Indian from India jsem se snažila napodobit Curtisův soubor a texty v jeho albu. V Bollywood Satirizedjsem zase napodobovala styl písma na nejrůznějších plakátech. 

Někdo tvrdí, že vlastně nejsem fotografka, ale výtvarnice, která pracuje s fotografií. Mé fotografie nejsou ani stoprocentní realita, ani úplný konstrukt. Ať už to má jakoukoli nálepku, já volím u každého projektu takový přístup, jaký se nejlépe hodí k jeho výchozí myšlence. Přeplácané bollywoodské plakáty mi umožnily použít humor a satiru, abych „jemně“ sdělila divákovi několik zásadních věcí a názorů. An Indian from India opět oslovuje diváka výtvarným vtipem ve snaze přimět ho přehodnotit některé předsudky.

Jaké jsou tvé další pracovní plány – pokud jsi ovšem ochotna se o nich zmínit?

Jsem právě na čtyři měsíce v Indii (prostřednictvím Amerického institutu indických studií) a pracuji zde na novém projektu nazvaném Viscerally or Virtually Americans/Američané tělem či virtuálně.

Viscerally or Virtually Americans je sonda do neustálé proměnlivosti a mnohorozměrnosti identity přistěhovalce v souvztažnosti k důsledkům technického pokroku a globalizace. Práce načrtne paralelu mezi zkušeností lidí pracujících v „call centrech“ v Indii a zkušeností přistěhovalců ve Spojených Státech, kteří získali americké občanství teprve nedávno. Tato „call centra“ prostřednictvím mezinárodních hovorů vyřizují cokoli, od zákaznických služeb až po technické poradenství. Indové, kteří chtějí získat práci v těchto call centrech, přijímají americkou kulturu, snaží se potlačit indický přízvuk či napodobit přízvuk americký. 

Tito virtuální přistěhovalci se během pracovní doby stávají Američany, fyzicky však zůstávají v Indii. Budu takového virtuálního přistěhovalce srovnávat se skutečnou, prožitou zkušeností přistěhovalce v USA. Identita je obvykle spojována s konkrétními kategoriemi, jako je rasová či národnostní příslušnost, rod, společenská třída či sexuální identita. Já chci ve své práci uvažovat o potenciálně univerzálnějším prostoru – o éteru, v němž tento virtuální přistěhovalec sídlí, a o jeho vztahu k žité zkušenosti čerstvého přistěhovalce. 

Začala jsem vést rozhovory s přistěhovalci ve Spojených státech a virtuálními přistěhovalci v Indii. Audionahrávky rozhovorů tvoří důležitou součást mého projektu. Práce se zvukovou nahrávkou je pro mě docela nový přístup. Je nesmírně zajímavé snažit se pochopit psychologický a sociologický dopad přistěhovalectví. V tomto okamžiku si konečnou prezentaci projektu představuji jako multimediální útvar zahrnující fotografie a úryvky rozhovorů, v němž fotografie vytváří jakousi metaforu prožitku. Tuto část budou doprovázet fotografie, které znázorňují, jak účastníci prožívají svou identitu – jako Američané či Indové. První výstava k projektu je naplánována na září 2006.

pavel baňka