Fotograf Magazine

Když jsem dezorientované prodavačce sdělil, že Dějiny světla mají být románem, podotkla od polic naučné literatury cosi o zavádějícím názvu. Nuže, v beletrii nejenže není radno očekávat věcnou historii. Ač je inzerován příběh fotografa Františka Drtikola (1883–1961), běží hlavně o umění spisovatele Jana Němce (1981).

Prolog je strhující, nastínění požáru příbramských rudných dolů je plastické jako bitevní panorama vynikající režie. Ústřední postava je do děje nasazena coby devítileté médium, rozprávějící se záhrobím a načrtávající figuru posla osudu, jenž mu naznačí uměleckou i občanskou budoucnost. Fráňova tužka je v poslední májový den roku 1892 nová a zvídavý chlapec se ptá hned dárce, tedy svého otce, je-li již v tuze skryto vše, co nakreslí. „Dopředu nevíme nic,“ odpoví sečtělý kupec. Nastolený rozpor zpravidla známe, je nadgenerační: dětskou představivost svazuje dědičná zátěž pozitivismu.

Líčení Drtikolova růstu je vedeno živým jazykem střídmě proloženým archaismy. Promluvy ozvláštňují dobové profesní termíny a rčení v němčině. Záměrem je subjektivní interpretace dávného osudu v populárním rámci výchovně vzdělávacího romanopisectví (tzv. Bildungsroman). Autor ví, že píše pro dnešní čtenáře a vzdává se evokace prožívání skutečnosti způsoby vyvanulými před první světovou válkou. Literární obrazy a výstupy svých postav si vymýšlí a všemožnými detaily osvědčuje současnou imaginaci. Nahození různých pracovních prostředí od havířiny po fotoateliér je stejně sugestivní jako Fráňovo zapírané sexuální probuzení, ztrpčované vlezlými narážkami zmrzačeného kovkopa Bohumila. Zaujmou výpravy do protagonistovy četby, jakož i rozmanité fantazijní úlety – školácké, učňovské či studentské. Historickým povědomím a faktografií nezatížený adresát drtikolovských příhod se může nechat unášet nápaditostí báječných soutěží v cyklistice a v běhu na Svatou Horu, případně i trojbojem gymnazistů v onanii, krytém úžlabinou pod poutním místem. Třeba se mu hlavou mihne projekce Felliniova a Guerrova Amarcordu a třeba se nenechá rozptylovat otázkou, co bude u zpovědi… Nepohybujeme-li se po drahách literatury faktu, vypravěčská perspektiva 21. století nedrhne. Vedle antiiluzivních schválností je distance autor/vypravěč manifestována také pasáží, posilující věrohodnost orákula: „Řádky v knize světa jsou prázdné na stranách, které jsme dosud nečetli. Ale je to tak? V jedné z příštích kapitol přijde do tvého ateliéru bengálský básník Rabíndranáth Thákur. Ty o tom dosud nemáš ponětí, ale on už tam vlastně je, opravdu, stačí jen přelistovat, přesvědčit se o tom může každý kromě tebe.“

Nezapomíná se tu na intuici?

Uspět při volbě tak složité historické látky jistě není jednoduché. Intermezzo je přenecháno samotnému Drtikolovi. Tvoří je fotografův epistolární román, vydaný pod titulem Deníky a dopisy z let 1914–1918 věnované Elišce Janské (Svět 2001). [ref]Kramář, Vincenc. Kubismus. 1921, in: O obrazech a galeriích. Praha 1983, s. 91. [/ref]

Tak jako bývají různí lidé fotografům záminkou k volným kreacím, proměnil romanopisec Františka Drtikola v roznětku Dějin světla. Jan Němec vyjadřuje osobní názory a postoje, vlastní horizonty i míru vhledu. Čtenáře, které zajímá, jak to bylo s Drtikolem doopravdy, odkazuje závěrečnou Poznámkou autora k literatuře faktu. Sám si zevrubné poučení pochopitelně nemohl odpustit a těm, kteří mu je během dvouleté práce na rukopisu pomohli zpřesnit a prohloubit, děkuje v knize tak, jak je zvykem v exaktních monografiích.

Jan Němec: Dějiny světla. Brno, Host 2013, 488 stran.

Josef Moucha