Fotograf Magazine

Kniha Documentary Across Disciplines1 vznikla v návaznosti na trojici bienále Berlin Documentary Forum (2010, 2012, 2014) realizovaných pod záštitou berlínského Haus der Kulturen der Welt a pod kurátorským vedením Hily Peleg, která je rovněž jednou z editorek knihy.

Platformu Berlin Documentary Forum a knihu samotnou můžeme zařadit do širšího proudu reflektujícího dokumentární praxi, který se začíná objevovat již od Documenta 11 (2002, kurátor Okwui Enwezor). Dalším výrazným výstupem byl například projekt Marie Lind The Greenroom: Reconsidering the Documentary and Contemporary Art (2008). Na rozdíl od těchto záchytných bodů, které v zájmu o dokumentarismus vycházejí především z diskurzu současného umění, jsou Berlin Documentary Forum a recenzovaná kniha výrazněji zasazeny v kontextu dokumentárního filmu.

Způsob, jakým se v knize přistupuje k dokumentarismu, výstižně pojmenovává Evgenia Giannouri, když v úvodu ke studii filmů Clemetse von Wedemeyera, v návaznosti na koncept „sochařství v rozšířeném poli“ Rosalindy Krauss, mluví o „dokumentu v rozšířeném poli“. Ukazuje tak na proměnlivý prostor dokumentární praxe s jeho mnohoznačností přístupů k narativu, konstrukci montáží nebo na zapojení nových technologií jak do produkce filmového dokumentu (film Leviathan natočený pomocí GoPro), tak i v podobě nových médií dokumentace (biometrická data a vizualizace „big data“). Nikoli náhodou editorky knihy Hila Peleg a Erika Balsom v úvodu nepíší o dokumentární praxi jako o striktně definovaném žánru, ale jako o kritické metodě.

Příznačně tak můžeme napříč celou knihou sledovat linii zájmu o proměnlivý prostor na pomezí dokumentu a fikce. Ten se konkretizuje například v eseji Reading Between the Images Christa Blümlingera, který ve starším textu s odkazem na text André Labartha o filmové řeči Chrise Markera mluví o „cinéma science-fictif“ a zdůrazňuje subjektivní pohled autora jako středobod pro kompozici obrazu a zvuku v tomto žánru. Samostatným tématem v debatě o hranici fikce a dokumentu je využití montáže, kterou v knize diskutují například Antonia Majaca a Eyal Sivan. Sivan pak v závěru rozhovoru konstatuje, že proměna dokumentarismu v umění vede až k podobě kurátorství jako dokumentární montáže a ve filmu směřuje k dokumentu jako fikci.

Nemluví-li se přímo o montáži, je zdůrazňována kompozice fotografické sekvence – jako v eseji Arielly Azoulay „Photograhpy Is Not Served: ‘The Family of Man’ and The Human Condition“, v níž se autorka věnuje revizi kritiky Steichenovy výstavy The Family of Man. Azoulay se v souvislosti s výstavou věnuje i textům Rolanda Barthese, a nejen u něho upozorňuje na přílišné soustředění se na fotografii jako konečný produkt reprezentace a zpětně zdůrazňuje nutnost brát v potaz kontext vzniku fotografií. Azoulay pak na základě čtení Steichenových kompozic fotografických sekvencí a textů a ve spojení s myšlením Hannah Arendt a její knihou The Human Condition nabízí novou interpretaci výstavy jako vizuální deklarace lidských práv a reviduje tak dobovou kritiku The Family of Man, která směřovala k obvinění z ideologického vytváření univerzálního humanismu.

Spektrum příspěvků je poměrně široké a v knize dále najdeme texty soustředící se na různé podoby dokumentární praxe. Od sběru rozhovorů nebo filmů věnujících se smrti (Sylvere Lotinger), k dokumentárním filmům o soudních procesech a práci s důkazy, narativem a interpretací (Stella Bruzzi) přes příspěvky výrazněji vystupující z diskurzu dokumentárního filmu, což je případ textu Krise Fallona o využití vizualizace „big data“ jako dokumentárního média, až k téměř manifestačnímu textu Zacha Blase, který se zabývá problematikou biometrických dat a jejich zasazení v mechanismech kontroly současné společnosti. Blasův příspěvek lze číst i v návaznosti na studie Johna Tagga o propojení fotografie a institucí kontroly a represe v počátcích historie tohoto média v knize The Burden of Representation, a otevírá tak otázku možných historických paralel v rámci technologického pokroku. Nechybí zde ani reflexe tvorby výrazné figury dokumentarismu Haruna Farockiho, zaměřená na jeho observační filmy, a naopak v knize postrádám zmínku o další významné postavě kritického realismu, Allanu Sekulovi.

Kniha svým záběrem představuje úvod do komplexních diskusí o dokumentární praxi a můžeme jen doufat, že přítomné zaměření na reflexi historických východisek dokumentarismu bude základnou pro širší diskusi nad jeho budoucí podobou a odmlčení se letošního bienále Berlin Documentary Forum bude jen intermezzem, které zaplnila tato kniha.

Jan Kolský

BALSOM, Erika a Hila PELEG. Documentary across disciplines. Cambridge, MA: The Mit Press, 2016. ISBN 9780262529068.