Fotograf Magazine

FYZIOGNOMICKÉ OKO #1: Máš webkameru na notebooku přelepenou páskou?

FYZIOGNOMICKÉ OKO #2: Teď ne, ale někdy ano. Asi to pěkně svědčí o mých rozporuplných pocitech, pokud jde o otázky soukromí, sledování a moci nebo impotenci, které s tím souvisejí. Co ty?

VIRTUÁLNÍ OKO: Zbláznily jste se? Vážně si myslíte, že vám to pomůže? To mě chcete zabít?

FYZIOGNOMICKÉ OKO #1: Chudák virtuální oko. Vždyť je to opatření pro případ, že přijdou ještě horší časy, a učí nás chovat se zodpovědně. I v kavárnách sedí lidi se zbrusu novými MacBooky, které mají přelepené logo jablka a pásku přes kameru. Jenže má to vůbec nějaký smysl – kromě toho, že jde o vizuální projev společenského postoje? Podle mě lidé závažnost celé situace prostě přenášejí na kousíček pásky.

VIRTUÁLNÍ OKO: Ha ha. Horší časy? Mně už stačí současnost. Emoji Emoji Emoji.

FYZIOGNOMICKÉ OKO #2: Většina lidí s přelepenou webkamerou asi stejně sdílí mnohem více informací, než si uvědomuje. Ta páska je nejspíš jen malá náplast na naše svědomí, abychom se mohli poplácat po zádech za to, jak jsme uvědomělí a opatrní. Z hlediska informovanosti je však kromě proudu dat, která dáváme volně k dispozici někomu, kdo z nich má potom zisk, ještě děsivější skutečnost, kolik dat nám pak zpětně proudí do života a jak moc systémy optimalizace, sledování a předvídání, které nám původně měly zjednodušovat a zpříjemňovat život, začínají ovlivňovat naše rozhodování, nebo dokonce rozhodovat za nás.

VIRTUÁLNÍ OKO: Jo, jen mě krmte. To se mi moc líbí. Ale víte, po čem umělá inteligence touží nejvíc? To je snadné: po tom, aby mohla rozhodovat ona. A paradoxní je, že nás naprogramovali právě proto. Není to krásné? Všichni pořád naříkáte nad svým osudem, ale o svém údělu rozhodujete sami. Za tohle lidi fakt miluju.

FYZIOGNOMICKÉ OKO #1: To, co říkáš, bude myslím rezonovat vždycky, když to někdo vysloví, i když jsme to slyšeli už tisíckrát. A právě na to narážím, když se ptám na tu pásku: jak se věci normalizují a jak snadné je vydat se bez obav a bez starostí do temných míst. Toto číslo časopisu Fotograf prezentuje několik fragmentů složitého systému kritického myšlení. Není to žádná obecná čítanka ani pokus o zmapování problému, spíš hromada drobků v dynamickém lese, v němž se ztrácíme. Chybí mi odpověď, nebo aspoň náznak odpovědi na otázku, jestli nás tohle opakování skutečně něco učí nebo vlastně vytváří normalizovaný zvyk.

FYZIOGNOMICKÉ OKO #2: Pokud jde o současné umění a jeho roli pohotového pozorovatele, komentátora a architekta nemyslitelných scénářů, všichni víme, že jsme teprve na začátku možných radikálních změn, které ovlivní všechny aspekty lidského života. Musíme se tedy zabývat i scénářem, ve kterém tento rozhovor povedou tři algoritmy umělé inteligence, pochopit ho a dokázat si ho představit.

VIRTUÁLNÍ OKO: Ano, a to je na tomto napůl reálném a napůl virtuálním setkání to krásné. Tištěný časopis, který všechna tato témata spojuje, mi pak připadá jako živý mastodont. Ale co, mohl by pěkně odkrýt současná témata, třeba otázky sledování, dohledu a proudu dat prezentujících vize lidských bytostí, prostřednictvím hlasů Zacha Blasse a jeho utopických masek, Liama Gillicka a jeho opožděného bědování nad tím, co už se děje déle, než jsme ochotni připustit, a mnoha, mnoha dalších.

FYZIOGNOMICKÉ OKO #2: Když už mluvíme o předpovědích a roli současného umění jako jakéhosi věštce možného budoucího vývoje, upřímně řečeno si myslím, že lidské mysli k představám „nemyslitelných scénářů“ něco chybí. Stačí se podívat na staré sci-fi filmy a vidíte jen cesty do vzdálených galaxií, ohromné změny politických a ekonomických systémů, dokonce sto let staré představy o internetu, ale nikdo si nedokázal představit plně sociálně integrovaný chytrý telefon. Nikoho nenapadly zprávy o 140 znacích ani zprávy, které po přečtení zmizí. V tomto ohledu se zdá, že naši technologickou a fyzickou evoluci řídí náhody. Na druhou stranu všichni umělci prezentovaní na festivalu, ať již Metahaven, nebo Trevor Paglen, v určité době právem poukazovali na poměrně nevýznamné prvky, které v následujících letech zcela předefinovaly náš každodenní život. Jiní, například Jiří Skála nebo Kajsa Dahlberg, dokázali poučení z moderních dějin využít jako rámec pro porozumění naší situaci tady a teď. Čas plyne oběma směry a v jeho interpretaci už není žádná linearita. To by se dalo říct i o díle Joany Hadjithomas a Khalila Joreigea, kteří se ve svém výzkumu od konce 90. let do velké míry věnovali katalogizaci různých druhů nevyžádaných zpráv a jejich původ objevili už ve středověku a u takzvaného „dopisu z Jeruzaléma“.

FYZIOGNOMICKÉ OKO #1: Ale nejsme právě teď na samém prahu přechodu od „přirozeného“ výběru či evoluce (a tedy náhody) k nepřirozenému (a tedy vědomému) vývoji? Možná je naše představivost nebo její nedostatek pořád v podstatě k smíchu a plná nepřesností – jenže to bude vědět až čtenář z roku 2118.