Fotograf Magazine

Filipa zajímala každá fotografie. Nezáleželo, jestli byla zrovna v galerii, v novinách, na billboardu, v rodinném albu nebo na Instagramu. Chtěl porozumět všem a rozlišovat, že někdy to třeba může být umění a někdy zpravodajství, někdy nástroj okamžité komunikace. Měl to tak od prvního okamžiku, kdy jsem ho před skoro pětadvaceti lety poznal, až do bolestně předčasné smrti na sklonku května. Za ten zájem do jisté míry mohly dvě školy, které se obě nacházejí za těžkými dřevěnými dveřmi, jež jdou stěží otevřít, a dělí je od od sebe na pražském Smetanově nábřeží sotva sto metrů. V jedné sídlí FAMU, ve druhé Katedra žurnalistiky a mediálních studií Fakulty sociálních věd UK. Na přelomu tisíciletí Filip studoval obě a uvědomoval si, že ani jedna mu nenabízí celistvý náhled na médium, které mu bylo tak blízké.

Dělo se to v době, kdy digitalizace měnila úplně všechno. Telefony začínaly fotit a v kapse je najednou nosil každý, z MySpacu a Flickru se stávaly nejrychleji rostoucí digitální úložiště fotografií a na nic z toho se nedaly uplatnit ani uměnovědné koncepty ani kanonické teoretické texty o fotografii. Aniž by ten termín ještě znal, Filip intuitivně tíhl k fotografii – nebo spíš k obrazu – tak, jak ho v té době začala vnímat a definovat studia vizuální kultury.

V tomto období vznikala naše společná kniha Fotografie po fotografii a během práce na ní se ukázalo, co bylo pro Filipovo přemýšlení typické – čím dokázal nadchnout své studenty a co se pak odrazilo i v jeho dalších knihách Soumrak fotožurnalismu, kterou napsal společně se svojí matkou Alenou, významnou pedagožkou na katedře žurnalistiky, a také v letošní Postdigitální fotografii. Názvy všech knih, na nichž se autorsky podílel, naznačují příchod určitého konce. Signalizují, že se fotografie mění, mutuje v něco jiného a je potřeba o ní začít i jinak mluvit. Popsat, co se vytratilo, i upozornit na to, co vlastně přes veškerý obrat zůstalo stejné.