Fotograf Magazine

Přestože kniha The Civil Contract of Photography poprvé vyšla už před několika lety, letošní paperbackové vydání je dobrou příležitostí k tomu, aby se se s ní seznámilo i širší publikum. Autorka knihy, izraelská teoretička, kurátorka a autorka dokumentárních filmů Ariella Azoulay se tématu dokumentární a reportážní fotografie ujímá nejen skrze teorii fotografie, ale především z hlediska politické filosofie. Studium fotografií z konfliktních oblastí jí slouží k přehodnocování politických pojmů a k chápání vztahu občanství a fotografie v širším kontextu, s porozuměním otázkám feminismu či postkoloniálních teorií. Přepisovat dějiny lze podle Azoulay tím, že se odmítneme podílet na zlu, které státní moc vytváří prostřednictvím násilí transformovaného do podoby zákona, a budeme rekonstruovat možnosti, které byly vládnoucí mocí potlačeny.

Autorka vysvětluje, že fotografická teorie, kterou v knize předkládá, je založena na novém ontologicko-politickém chápání fotografie, k níž přistupuje jako k výsledku setkání všech účastníků fotografického aktu: fotografované osoby, fotografa a diváka: „Nikdo z nich sám o sobě nemůže zpečetit její účinek a určit její jediný význam.“ Koncepce fotografické občanské smlouvy (civil contract of photography), postavené na základě sdílených očekávání jejích účastníků, je formulována v druhé kapitole téměř šestisetstránkové knihy. Dozvídáme se, že fotografie z konfliktních oblastí je sice podobně jako státní příslušnost vztahem mezi ovládaným a ovládajícím, fotografický občanský prostor ale na rozdíl od toho skutečného není omezen žádnými hranicemi: „Spolu s ostatními médii, která vytvořila podmínky pro globalizaci, vyšlapala fotografie cestu ke světoobčanství (universal citizenship) coby protiváze politického řádu národního státu: nikoli již stát, nýbrž potenciálně občanstvo, s onou občanskou smlouvou fotografie coby ustavujícím rámcem.“ (134)

Aby bylo jasné, z čeho vychází, hned v první kapitole se Azoulay věnuje počátkům občanskoprávní problematiky a mimo jiné analyzuje Deklaraci práv člověka a občana (1789). V dalších kapitolách rekonstruuje vzájemnou dohodu, která konstituuje fotografický akt, a zaměřuje se na roli diváka, resp. univerzálního diváka. Prostřednictvím analýzy fotografií z druhé intifády pak prokazuje, proč tyto obrazy hrůzy působí jako výzva k bezodkladnému konání. Dále popisuje životní podmínky Palestinců, které jsou fotograficky zobrazovány ne jako dočasná, ale jako chronická situace na prahu katastrofy a také poukazuje na to, jak může být fotografie zneužívána k utiskování ovládané populace. V poslední kapitole se zabývá postavou ženy-kolaborantky. Azoulay popisuje zvláštní paradoxem, spočívajícím v tom, že stejně jako v případě znásilňování žen (jemuž je také věnována jedna z kapitol) v podstatě neexistují fotografie, které by tyto skutečnosti zachycovaly, a nespokojuje se s tím, že je to dáno nepřítomností svědků… „Tyto fotografie nejsou nikdy zveřejňovány, existují však a jsou přistupny pohledu osob, kterým je dovoleno je spatřit či které jsou k tomu přímo zmocněny. Tyto snímky se sice vztahují jen k mizivé části případů znásilnění, i tak nám nicméně říkají, že znásilění není principielně nezobrazitelné – obrazy znásilnění však nejsou přístupny pohledu veřejnosti.“ (251)

Fotografickému zobrazení utrpení věnovala jednu ze svých knih Susan Sontag (S bolestí druhých před očima, Praha a Litomyšl: Paseka 2011, Regarding the Pain of Others, Londýn: Hamish Hamilton 2003); spojitost fotografie a moci ve svých textech dlouhodobě rozvíjí anglický teoretik John Tagg (naposledy v knize The Disciplinary Frame: Photographic Truths and the Capture of Meaning, Minneapolis: The University of Minnesota Press, 2009). Ariella Azoulay jde ještě o krok dál a tyto vztahy nově pojmenovává, když je v návaznosti na Rousseauovu společenskou smlouvu nazývá občanskou smlouvou. K fotografii přistupuje skrze hlubokou reflexi občanskoprávní problematiky a palestinsko-izraelského konfliktu, čímž významně rozšiřuje žánr, obvykle spjatý s euroamerickou fotografickou tradicí uměleckého dokumentu, a ukazuje, kudy se myšlení o fotografii může ubírat, pokud se nechceme zabývat pouze povahou fotografického zobrazení a otázkou jeho indexikality. Azoulay píše: „Kritická diskuse, která by se snažila zpochybnit pravdivost fotografie […] je dosud pouze anekdotická a zcela okrajová ve vztahu k institucionalizované praxi vystavování a publikování fotografií. Pouhý letmý pohled na novinový stánek stačí k tomu, abychom si uvědomili sílu, kterou si dosud uchovává zpravodajská fotografie. Kritici fotografie rádi zapomínají, že i když fotografie může lhát, může také vypovídat pravdu.“ (126) S respektem, který k autorce chovám, mi nezbývá než pouze připomenout, že ona teoretická diskuse o povaze fotografického zobrazení přesto zůstává zásadní pro pochopení uměleckého využití fotografie. A nic na tom nemění ani fakt, že v poměru k celkové fotografické produkci je umění pouze okrajovou záležitostí.

Ariella Azoulay, The Civil Contract of Photography, New York: Zone Books 2008

Hana Buddeus