Fotograf Magazine

K pražské výstavě Miroslava Tichého vydalo nakladatelství Kant rozsáhlou knihu, která zajímavým způsobem osciluje mezi monografií a apoteózou. Výstava ze sbírek Gianfranco Sanguinettiho a jeho přátel představila na poměrně malém prostoru ve druhém patře Staroměstské radnice (který Galerie hlavního města Prahy jinak propůjčuje výstavám mladších umělců) přes 200 Tichého fotografií a několik kreseb. Šlo o vůbec první Tichého samostatnou výstavu v Praze, dávno po rozsáhlých výstavách v Zürichu (2005), Brně (2006), Paříži (2008) a New Yorku (2010). Ojedinělost této výstavy spočívala právě ve sběratelské vášni, která ukazovala nejen Tichého dílo, ale i jeho schopnost uhranout své obdivovatele. Prostor většinou zasvěcený minimalistickým postkonceptuálním projektům byl tentokrát zaplněn až po okraj.

Gianfranco Sanguinetti se proslavil v sedmdesátých letech jako představitel italské větve situacionismu, spolu s Guy Debordem podepisuje v roce 1972 akt ukončující činnost Situacionalistické internacionály, poté se stal nemilosrdným kritikem italské politiky, za což si vysloužil status nežádoucího občana. Od devadesátých let pendluje mezi Prahou a Toskánskem a stává se významným sběratelem eroticky zaměřeného umění. Tichý je pro takovou sbírku samozřejmě ideálním objektem, jak ukazuje i kniha, kterou Sanguinetti pojal jako svéráznou poctu milovanému Mistrovi.

V devatenácti oddílech rozprostřených na patnácti velkých stránkách knihy představuje Sanguinetti rozkošatělým způsobem svoje vidění Tichého života a díla. Samotný text je spíše než uměnovědnou studií apoteózou, která skládá obraz Tichého díla a života z rozmanitých, často až schizofrenických zdrojů a postřehů. Již jen plný výčet citovaných osobností je pozoruhodný: Giacomo Leopardi, Stendhal, William Shakespeare, Paganini, Edgar Wind, Goethe, Reiner Maria Rilke, Auguste Rodin, Epikúros, Marcel Duchamp, Michelangelo, Homér, Mario Giacomelli, de Sade, Platón, Jaroslav Hašek, Henry Miller, Oscar Wilde, James Joyce, D. H. Lawrence, Walter Benjamin, Josif Brodskij, Christian Doppler, Denis Diderot, Dino Buzzati, G. W. F. Hegel, Montesquieu, Leonardo, Leon Battista Alberti, Vasilij Kandinskij, Rafael Santi, Caravaggio, Luis Daguerre, Nicephore Nièpce, Friedrich Hölderlin, Giotto, Jacob Burckhardt, Pavel Vančát, Ladislav Klíma, Meda Mládková, Immanuel Kant, Jan Zábrana, Franz Kafka.

Každý oddíl pak je zakončen shrnující větou („V tom je síla Tichého díla“, „A proto je Tichý už dnes klasikem“, „A v tom je výmluvnost Tichého symbolů“). Forma scholastického manifestu se tak ve své skandovanosti trochu míjí účinkem, ačkoliv se zde objevuje několik zajímavých postřehů, ale i rétorických omylů.

„Tichého umění je poezií úniku, a to v žalářním slova smyslu: úniku ze společnosti, jež dusila politicky i lidsky, úniku od jejích ustrnulých rituálů a povinných svátků, úniku od otravného byrokratického konformismu, který diktatura prosazovala,“ píše Sanguinetti, aby vykreslil podobu Tichého jako tajného revolucionáře. S tím nelze než souhlasit. Méně lze souhlasit s dalšímim metaforami, které Sanguinetti k Tichého dílu přikládá. Vrcholem je takzvaný Tichého efekt: „Pro přiblížení tohoto efektu si s dovolením vypůjčím jeden fyzikální pojem, a budu tedy konstatovat, že na Tichého fotografiích lze vysledovat cosi jako Dopplerův jev. (…) Jste-li na ulici, zvuk (sanitky) vám připadá tím vyšší, čím je auto blíž, a jak se vůz vzdaluje, klesá. A něco podobného se stane, díváme-li se na Tichého fotografii: obrázek se směrem k nám „pohybuje“ a vysílá vlny, které nám jdou vstříc, neboť fotografie se k nám blíží, a jak do ní vstupujeme, toto vlnění sílí a zrychluje se. Pohled na tyto fotografie totiž nikoho nenechá lhostejným, hluchým, slepým ani nehybným. Obrazy se hýbou a nutí k pohybu i nás. Proč? Protože v opačném případě by nás rozdrtily – jako ta sanitka.“ I chabá znalost fyziky tak může aspirovat na poetický argument.

Jindy se Sanguinetti dokáže do Tichého kůže vžít mnohem lépe: „Tichý situace vytváří a fixuje. Na svých dlouhých psychogeografických toulkách, během nichž vytrhává z kontextu desítky dívek za den, je fotografem v pravém slova smyslu situacionistickým. (…) Jakmile totiž svobodně pronikneme do světa fotografem překvapených dívek, náhle překvapíme sami sebe tím, že na ulici hledíme na dívku a vnímáme její krásu či držení těla stejným způsobem, stejně uličnicky, stejně dravě jako Tichý. / Právě toto nazývám ’Tichého efektem’“.

Z hlediska znalce erotického umění dochází Sanguinetti k dalším zajímavým závěrům: „Jsou ale i další symboly, ke kterým se Tichý vrací s vytrvalostí, kterou by Edgar Wind popsal jako „zlomyslnou estetiku“, jež se takto „stává nedílnou součástí harmonické kultury ducha“: jde o zmrzlinu a bicykly, jakoby náhodou dvě věci, jež se z bezprostřední blízkosti dotýkají těch nejintimnějších částí ženského těla. (…) Ještě jeden důležitý symbol však nalézáme v Tichého fotografiích: všudypřítomné drátěné pletivo, které fotografa dělí od polonahých dívek na koupališti. Jde o symbol přehrady nikoli jen pomyslné, nýbrž zcela reálné, kterou Tichý překonává jen pomocí fotoaparátu – přehrady, dělící ho od objektu jeho touhy.“

Jindy se Sanguinettimu daří popsat Tichého dílo libozvučně romanticky: „Jestliže pro to Tichý podstoupil za stalinské diktatury šest měsíců vězení, musel to rovněž pokládat za příkaz slušnosti a zdvořilosti.“ Není to ale nic proti oněm masovým únosům dívek, které beztrestně a neustále podnikal ve svém městečku: slovo únos používám v přísně situacionistickém slova smyslu. Provedl ten nejrozsáhlejší únos Sabinek moderní doby, celá léta den po dni unášel jednu kyjovskou ženu za druhou z „labyrintu světa“ a přemisťoval je do ráje tvorby, a takto dantovským či biblickým přenosem jim zajistil určitou nesmrtelnost. Ony kyjovské socialistické ženy se staly nedílnou součástí Tichého eposu. Neboť jeho dílo je epické. A také půvabné tím způsobem, jaký tak dobře vyjádřil ve své eseji O ženách: ’Píšeme-li o ženách, musíme smočit pero v duze a posypat řádku práškem z motýlích křídel.’“

Sanguinettiho skandované psaní tak z knihy vytváří spíše než monografickou studii dialog dvou doplňujících se výjimečných osobností. Celý text uzavírá Sanguinetti sumárním odstavcem, který přiznává jak osobní rovinu jeho psaní, tak i odmítání Tichého „spektakulárního“ přijetí: „Tichého umění je tak nesnadno uchopitelné a pochopitelné, že je dnes zvykem opatrně toto téma obcházet a spíše než o Tichého umění hovořit o takzvaném fenoménu Tichý. Tomu jsem se chtěl zcela vyhnout. Právě mezi fenomény je současný spektákl jako ryba ve vodě, protože jimi může dle libosti manipulovat, tvořit je a sklízet. Já, který jsem se s Miroslavem Tichým poznal a mám ho rád, jsem tu chtěl splatit svůj dluh vůči němu a vůči jeho umění. / Takové je odůvodnění tohoto textu.“

Celkové odůvodnění celé knihy leží primárně ve sběratelské vášni, za kterou však vlastně nelze autora hanět, pokud ji otevřeně přiznává. Ve spleti Sanguinettiho klasicizujících a politizujících odkazů může Tichý vypadat jako takřka klasický autor, ale osobně mám zato, že jeho skutečná výjimečnost bude doceněna teprve časem, až se jeho obdivuhodný vliv a nevykalkulovaná originalita plně odrazí na dalších generacích, nikoliv na strnulých klasicích. Ale i tak Sanguinettiho milostnou vášeň chápu.

Pavel Vančát