Fotograf Magazine

V knize o původu totalitarismu The Origins of Totalitarianism z roku 1951 (česky 1996) popsala filozofující politoložka Hannah Arendtová nebezpečně podobné rysy německého nacismu a stalinského socialismu. Shodné znaky nalézala mimo jiné ve snaze změnit lidskou podstatu, zmocnit se soukromého života lidí a  vychovat  „nového  člověka“.  Totalitní  společenské  systémy  využívají k manipulaci s masami všepronikající prolhanost, o níž jasnozřivě psal George Orwell v románu 1984 z roku 1949, stejně jako krutou represi, popsanou Alexandrem I. Solženicynem v povídce Jeden den Ivana Denisoviče (1962). Vedle těchto a četných dalších děl, jež vytvářejí literární –a tedy svojí podstatou poněkud abstraktní – obraz totalitní společnosti, existují svědectví plně závislá na konkrétní realitě, jak to dokáže jen médium fotografie (nebo filmu).

Bezprostředně za tématem totalitarismu je ovšem třeba zmínit košatou tradici české venkovské prózy; Jindřich Štreit (*1946) se svým osudem před rokem 1989 zařadil jako učitel, obecní kronikář a organizátor kulturního života v Sovinci a okolí mezi dědice „zapadlých vlastenců“. Když mi někdy na jaře roku 1983 v autobuse mezi Olomoucí a Brnem líčil šokující zkušenost ruzyňské vazby, bylo jasné, že soukolí totalitní moci může drtit, kohokoli… V posledních dvaceti letech následoval ve Štreitově životě opačný vývoj v podobě četných výstav, obrazových knih i nedávného jmenování vysokoškolským profesorem nebo zvolení králem majálesu Univerzity Palackého v Olomouci.

Nová autorova monografie (AB)NORMALIZACE / (FAKE)NORMALIZATION vybízí k úvaze nad obsahem a formou jeho prací (na přelomu let 2007 a 2008 zpřístupněných v rozsáhlé retrospektivě v pražském Domě U kamenného zvonu) i nad širšími souvislostmi. Na devadesát dosud nezveřejněných a v době vzniku nezvětšovaných fotografií z období 1976 až 1989 příjemně rozšiřuje možnosti, jak interpretovat Štreita.

Jindřich Štreit se jeví mezi českými dokumentaristy snad nejvíce „literární“ ve smyslu skrytého příběhu, přesahujícího rámec jednotlivé bezprostřední, momentní fotografie. „Literárnost“ vynikne při srovnání jeho osobního fotografického stylu s pracemi několika významných českých autorů. Monografii o patnáct let staršího Gustava Aulehly recenzujeme na jiném místě (viz strana XY). Aulehla ovlivnil Štreita víc osobně, svojí umanutostí fotografií, než stylově. Viktor Kolář (*1941) je naproti tomu stále trochu zasněný a realitu před objektivem proměňuje v cosi magického, daleko se odchyluje od prvního narativního plánu. Dalším fotografem na pozadí interpretace Štreitova stylu může být Bohdan Holomíček (*1943). Těkavý a temperamentní, míchá soukromé s veřejným a vážné s nevážným, často srší vtipem a jindy se stane hluboce citovým až melancholickým. Více než zobrazovaná realita ho uchvacuje prožitek, vypovídá o sobě, svém životě a svém deníku.

Některé fotografické souvislosti a odlišnosti ovšem zdaleka nevystihují rozsah Štreitova obsahového panoramatu a kulturních souvislostí. Ostatně již vlámští a holandští malíři sedmnáctého století s oblibou zobrazovali venkovský život, navazujíce na tradici satirických miniatur, karikujících lidské slabosti jako obžerství, marnivost nebo smilstvo, plných sžíravosti a šťavnatého realismu. Pokud Štreit ukazuje venkovské pitky, žranice a tancovačky, činí tak téměř cudně, jakékoli možné ponížení zobrazovaných osob je mu zcela cizí, navazuje na silný proud humanistické fotografie poloviny minulého století.

Ačkoli první celostránkovou reprodukcí je fotografie honců na zasněženém poli (Sovinec, 1976) – podle mě patří k jeho nejkrásnějším – připomínající Pietera Bruegela, kompoziční „brajgl“ na některých fotografiích není výrazem dekompozičních postupů, předznamenávajících postmoderní opouštění tradičních fotografických pravidel, nýbrž padá na vrub neutěšené reality před objektivem. Na pozadí rozpadajících se stavení a nepořádně vedeného zemědělství ukazuje Jindřich Štreit nezničitelnou lidskou touhu po lásce a dětech, po družnosti, tvořivosti, rituálech a konečně – nikoli na posledním místě – po spiritualitě. Dezorientovaná společnost se sice dosud drží katolické tradice, zároveň kácí nové ikony se stejnou bezohledností, s jakou ničí staré symboly.

Styl  fotografií Jindřicha  Štreita  je  v  dobrém  slova  smyslu  eklektický a syntetický, jak poznamenal v úvodním textu monografie (Ab)normalizace Antonín Dufek. Trefně si také povšimnul, že s časovým odstupem si více všímáme  ideologického  zneužívání  dětí,  pracovního  vykořisťování  žen a všudypřítomného kouření cigaret. Někoho možná překvapí Štreitovy frontálně snímané portréty ovlivněné teorií nerozhodujícího okamžiku (Vladimír Birgus, 1978). Recenzovaná monografie obsahuje i pro autora méně typické fotografie z městského prostředí.

Kniha, připravená s profesionální péčí, slouží také jako katalog výstavy. Expozice v členitých prostorách přízemí Muzea Kroměřížska v Kroměříži představila digitální tisky, nikoli autorské zvětšeniny. Takové řešení má více výhod, včetně té, že odpadají problémy s ochranou originálů – podlepené tisky byly volně zavěšeny pomocí skromného galerijního vybavení. Kromě toho bylo možné zařadit také fotografie, které by bez „digitální kůry“ šlo sotva zpracovat. Novému výběru Štreitových prací tak pochopitelně chybí neopakovatelná stopa ruční práce v temné komoře, jež se však pomalu noří do zaniklého světa, kam už zapadly nenormální poměry politické „normalizace“v Čechách.

Petr Klimpl