Fotograf Magazine

Zrozením i skonem Pražan Jan Malý (16. 4. 1954 – 5. 4. 2017) odešel jako poslední z tria přátel, kteří od roku 1982 křísili kdysi oblíbený fotografický žánr, podobiznu celé postavy. Následoval kolegy Jiřího Poláčka (1946–2016) a Ivana Lutterera (1954–2001). Nekrolog Jana Malého je tedy zároveň rozloučením s projektem Český člověk.

Jmenovaní tvůrci patřili ke generaci, která dokončila katedru fotografie pražské FAMU v 70. letech. Cestovali po natolik širokém území venkova i měst, že obnažili a zvěčnili poměrně rozmanité vrstvy společnosti. „Když si pozvu někoho do ateliéru, tak se na to nachystá,“ glosoval Malý výhodu polního studia, „kdežto na ulici je takový, jaký je.“ Každý zájemce si bezprostředně odnesl podobenku na bázi polaroidu, fotografům zbyly negativy. Zpracovávali je mokrou laboratorní cestou tak, aby mohli vystavovat klasické zvětšeniny. Z více než pěti tisíc záběrů vydali výmluvný vzorek v knize Český člověk (1997), realizované Jaroslavem Bártou.

Když zemřel Ivan Lutterer, Bárta se snažil zachovat jeho pracovnu. Pro svědectví o odkazu tvůrce a o jeho psychice je totiž klíčové, lze-li dílo ohledat v autentickém stavu. S tím je ovšem konec, jakmile je odděleno od původního prostředí a přebráno dle obvyklé praxe: muzea ukládají průřez, zatímco podhoubí přichází zpravidla vniveč. V Luttererově případě se o uchování zázemí jednalo marně. Jan Malý se sice zániku svého ateliéru dožil, zabránit nejhoršímu však nedokázal: 18. 7. 2013 mu měl majitel domu vyvézt celoživotní práci téměř kompletně na skládku, údajně i s fotografickým vybavením. Josefu Chuchmovi o tom pro Lidové noviny (z 26. 10. 2013) řekl: „Pětačtyřicet let práce. Negativy. Pozitivy. Vybavení fotokomory. Záblesková zařízení. Stativy. Knihy, na nichž jsem se podílel. Spousta osobních věcí uložených v bednách. To všechno mi vyhodil. Furt mi běhá hlavou, co nemám. Najednou mám příšerný pocit, jako kdybych za ty roky vůbec nic nevytvořil.“

Dochované zlomky jednoho lidského vědomí vystavila ředitelka Leica Gallery Prague, Míla Dubská, pod názvem Jan Malý | Torzo | Retrospektiva (2013). Kurátor Pavel Vančát vlastně tenkrát nastudoval pozůstalost za autorova života. Od raných prací U Nováků (1974–75), Bretagne (1976) a Samota (70. léta) po zakázky. Doložil tucet cyklů. Pro mnohé překvapivě se ukázalo, že běží teprve o čtvrtou individuální výstavu Jana Malého. Ta předchozí se jmenovala Jazz a připravil ji Tomáš Fassati v banskobystrické Galérii F (1985). První dvě, Reduta a Dopisy, se odehrály v předsálí pražského divadla Činoherní klub.

V letech 1979 a 1980 je zahajovala historička umění Anna Fárová, onoho času vládnoucími komunisty umlčovaná. Aktuálně mohla o sérii svých počinů publikovat výhradně v zahraničí (viz Camera 1980/7). Teprve zpětně se jí podařilo undergroundové působení zaknihovat svazkem Plasy 1981 (TORST, 2009).

Od 80. let se Jan Malý z podnětu historiků umění Rostislava Šváchy a Petra Wittlicha věnoval interpretaci tehdy zanedbávané moderní architektury. Brilantní snímky secesních, kubistických a funkcionalistických budov vyznívaly jako manifesty lepších časů, zvláště v souvislostech šedi prefabrikovaného socialistického stavebnictví. Fotografování architektur se Malému stalo životním údělem i vyznáním (viz www.isabart.org/person/2827/photographer). Přistupoval k němu jako k volné tvorbě: „Každý dům má svou duši,“ říkal. „A já se tu duši snažím zachytit.“ Opakovaně vydávaná kniha Od moderny k funkcionalismu (1985) je oslavou nejen minulosti, nýbrž také fotogenického vidění Jana Malého a invence Clary Istlerové, která ji excelentně upravila.

V 90. letech o sobě dal tvůrce vědět sérií Francouzské pobřeží a cyklem Na silnici, znázorňujícím návrat volného trhu v podobě bizarních prodejen podél českých vozovek. Jan Malý tak zůstal věrný svým dokumentaristickým východiskům. Viz též www.jan-maly.cz.

Josef Moucha