Fotograf Magazine

Představovat pouze dva projekty Jiřího Černického z poslední doby, a to hlavně kvůli tomu, že v nich využívá fotografii, znamená potlačit charakteristickou šíři jeho tvůrčího záběru i jeho osobní uměleckou historii. Pouze ve zkratce se proto sluší upozornit nejen na autorův důsledně intermediální postoj, ale rovněž na diskurzivní mnohostrannost jeho přístupů. Černický bývá spojován s generací, která se výrazně prosadila v druhé polovině devadesátých let a prostředky vyjádření si vybírala s do té doby nevídanou svobodou. Nejen pro Černického přitom bylo příznačné, že své postoje artikuloval prostřednictvím zájmu o high-tech, průmyslovou výrobu, nové technologie a vtažení sci-fi motivů do naší přítomnosti. Černického práce byla tím přitažlivější, že od počátku byla fúzí jmenovaných prvků se sociálním, psychickým a politickým rozpoložením člověka na sklonku 20. století. Fotografie přitom vždy hrála důležitou úlohu. Některé z fantaskních designových produktů například vystavoval jak ve formě samostatných objektů, tak jako náměty inscenovaných fotografií, na nichž byly prezentovány v civilním prostředí či jako momentky dějů. Právě fotografie tak umožňovaly Černického práce vnímat ve vztahu ke konkrétní realitě. Jiří Černický (1966) je často označován jako „vypravěč“ nebo autor „fiktivních scénářů“. Nechme stranou, že tato přízviska někdy mohou souviset spíše s některými jeho osobnostními rysy, než aby šla vyslovit jako kouzelná formule k interpretaci všech jeho uměleckých výstupů. V případě Projektu IFO (2009) a Gagarinovy věci (2006–2010) jsou totiž zcela namístě.

Základem obou je příběh. U Projektu IFO se týká nikdy nevysvětlené katastrofy létajícího tělesa v roce 1978 nad venkovskou krajinou na pomezí Běloruska, Ukrajiny a Ruska. Černický popisuje, že na zem se z něj snesly tisíce zvláštních předmětů, například „zkrácená násada na krumpáč omotaná drátem, košík na velkého psa vyrobený z ptačí klece se zbytky psí srsti, kus opěradla z křesílka z kombajnu, 13 kusů fragmentů vázání na lyže, kovová pokladnička z kostela, pumpička na kolo omotaná dětskými šatečkami“. Fotografie Projektu IFO pak byly pečlivě utříděny v archivu, jímž návštěvník mohl listovat. Jednalo se o snímky levitujících předmětů, podobou zhruba odpovídajících popisu předmětů v textu. Divák si ovšem dříve či později uvědomil, že se nejedná o kartotéku nálezů, ale spíše o jakási umělecká díla, která za současného stavu technologie nelze zkonstruovat jinak než jako postprodukčně upravené fotografie.

Rovněž Gagarinova věc vychází z vazeb mezi výtvarnou složkou a textem. A také zde je základním prvkem předmět, který na zem spadl z nebe. Konkrétně se jedná o objekt ve tvaru písmene T, objevený v kokpitu přistávacího modulu prvního kosmonauta. Podobá se koštěti bez štětin a z horizontálního ramene z něj vyzařuje světlo. Gagarin tvrdí, že o něm nic neví, sovětští vědci vědí, že při startu v raketě nebyl, jenže zjistit víc se jim nikdy nepodaří. Černický se staví do pozice umělce, který byl požádán o pomoc při rekonstrukci později zničeného „koštěte“. „V roce 1999 jsem byl pozván do USA na několikaměsíční tvůrčí pobyt v San Francisku. Po jedné z prezentačních přednášek jsem byl seznámen s Johnem Colem. Zajímal se o mou práci související s konceptem sociálního designu a mou spolupráci s institucemi a velkými výrobními společnostmi. Nabídl mi účast na projektu v NASA. (…) V následujících letech jsem měl tedy možnost účastnit se restaurace zničeného objektu ve vývojových laboratořích NASA a Gettyho institutu. (…) I když mi nebylo umožněno pracovat fyzicky s originálním předmětem, měl jsem šanci vidět jej mnohokrát z bezprostřední blízkosti. (…) Můj hlavní úkol však spočíval v provedení rekonstrukce ‚Gagarinovy věci‘. Měl jsem vyrobit speciální model v životní velikosti, který by, a to bylo zvláště zajímavé, odrážel podobu ‚Gagarinovy věci‘ z roku 1962. Rekonstrukce měla co nejvěrohodnějším způsobem napodobovat ‚Gagarinovu věc‘ ve stavu, v jakém se dostala poprvé do ‚Bílého domu‘, tedy před definitivním zničením.“

Také Gagarinova věc je založena na mystifikaci, na rozdíl od Projektu IFO ale Černický důsledně předkládá důkazy existence „koštěte“ a klade mnohem větší důraz na přesvědčivost, přesněji vzato na hru se znaky přesvědčivosti. Ve výstavní verzi Gagarinovy věci obklopují její trojrozměrnou rekonstrukci přehrávače s audionahrávkami mapujícími osudy Gagarinovy věci, fotografická tabla s popiskami a další dokumenty. Protože tajuplný předmět mimozemského původu přitahuje pozornost mocných, stává se sledování jeho osudů exkurzem do politických událostí studené války. Černický vlastně píše jakousi paralelní historii, v níž velké dějinné události vytvářejí pozadí pro vyprávění historek o zápolení sovětských a amerických agentů kvůli získání předmětu, se kterým si nevědí rady, jenž je ale určitým symbolickým trumfem. Zároveň ale sama Gagarinova věc ovlivňuje chod vysoké politiky. Více jak pro samotnou mystifikaci se tak Gagarinova věc stává zajímavá coby rozvržení hypotetického „scénáře“ dějin, v nichž svou roli sehrává prvek, který před veřejností musel zůstat utajen. Podobně jako u Projektu IFO Černický chce, aby jeho mystifikace byla odhalena a nebyla brána vážně. Příběh osazuje řadou humorných point, například zmínkou o demonstraci kremelských uklízeček na Rudém náměstí na protest proti neurvalému chování Nikity Chruščova nebo informací, že John Fitzgerald Kennedy koště osadil vlasy zemřelé Marylin Monroe. Pro své vyprávění ovšem využívá úlomků historických faktů a sestavuje jiný obraz světové historie. Podobně jako autoři konspiračních teorií čerpá z vědomí, že politika a výkon moci stojí na zamlčování části informací. Dotýká se možností poznání vlastních dějin, v českém kontextu pak především dějin, které jsme žili, ale které byly z ideologických důvodů manipulovány podobně, jako tyto dějiny dnes manipuluje jeden konkrétní umělec. Vrací se k utopickému projektu společnosti, v níž jsme si všichni jednou měli být rovni, ale ve skutečnosti byla autokracií, kde jedni směli vědět víc než druzí. Jestliže u Projektu IFO je pád nebeského stroje na území Sovětského svazu, kde bylo potlačováno všechno, co strana neuměla nebo nechtěla vysvětlit, pouhou záminkou k vytvoření jakýchsi surreálných objektů v médiu fotografie, Gagarinova věc je komplexním a rozložitým prostředím, v němž zábavná fikce může vést k otázkám na reflexi skutečnosti.

Jiří Ptáček