Fotograf Magazine

První fotografie reprodukovaná v anglickém překladu výboru z textů katalánského fotografa Joana Fontcuberty zachycuje autorova otce, který se někdy na konci španělské občanské války nechal portrétovat jedním z minuteros, pouličních fotografů v severoafrické Melille. Snímek následně poslal své budoucí ženě, fotografově matce, a to ještě předtím, než se vůbec setkali. Obrázek opáleného mladého muže v bílé košili s pohledem upřeným stranou a mimoděčným úsměvem poskytuje Fontcubertovi záminku pro vyprávění o korespondenčním seznámení jeho rodičů a zároveň vypovídá leccos o jeho přístupu k fotografii. Fontcuberta se přímo vymezuje vůči Rolandu Barthesovi, který ve Světlé komoře popisuje fotografii své matky v Zimní zahradě, aniž by ji čtenáři ukázal. Barthes tak dokládá přesvědčení o nepřenositelnosti jedinečné zkušenosti, kterou stvrzuje smrt – a fotografie. Fontcuberta naopak fotografii spojuje se životem, a tomu odpovídá i jeho „vitální“ psaní. Pořizuje zápisky z praxe: proces fotografování ho zajímá stejně jako výsledný obraz a soužívání s ním.

Většina textů zařazených v knize byla v průběhu nultých let psána pro španělská či jihoamerická periodika anebo jako předmluvy pro publikace jiných fotografů. Kolážová povaha výboru se zmnožuje v odstředivém těkání autorových asociací. Jeho texty jsou spíš momentkami než pózami. Fontcuberta se snaží postihnout současný stav věcí. Chce „přehodnotit vývoj fotografie a vepsat do něj dějiny zvědavosti a podívané“ („to review the evolution of photography and also to inscribe in both a history of curiosity and a history of the spectacle“, s. 26). Umělecká fotografie ho zajímá až v druhém plánu. Pokud o ní píše, chápe ji spíše jako vědomé vyhrocení určitých obecných rysů společnosti prostoupené obrazy. Nezabředá příliš hluboko, jako by měl jinak ztratit přehled. Neustrnuje na výkladu technických parametrů či teoretických aporií. Zalidňuje své úvahy mytickými i filmovými postavami. Vstřebává fragmenty odborného diskurzu, prohlubuje literární východiska známých fotografických esejů a oživuje více méně známé epizody z dějin fotografie, které začínají (mimo jiné) pohledem z okna. Dává k dobru i autobiografické historky: vzpomíná, jak v Ženevě náhodou narazil na Borgesův hrob, nebo jak se v roce 1997 v Londýně vyfotil se Spice Girls. Fontcuberta pomrkává na čtenáře: je zábavný a místy až příliš vtipný. Zaujímá pozici starce, někdy moudrého a jindy chlípného. Píšící fotograf splývá se slepým spisovatelem, na kterého se tak rád odvolává.

Několik tematických os sleduje Fontcuberta napříč jednotlivými texty. Přehodnocuje pojmové dvojice, v nichž se často uvažuje o fotografii. Konstatuje vzájemné zavinování dokumentárního a fiktivního; v pasáži věnované záhadnému Voynichově rukopisu dokonce mísí historická fakta se smyšlenkami, aby čtenáře dohnal k nezbytným pochybnostem. Mezi klasickou a digitální fotografii neklade zlom, ale škálu možných způsobů užití. Obě se liší svým „tempem“. Bývá-li klasická fotografie spojována s časem truchlení, digitální ohlašuje podle Fontcuberty nadějné – a nejisté – očekávání. V prvním případě naplňuje prodlevu mezi stisknutím spouště a pohledem na vyvolaný snímek čekání podobné toužebnému očekávání milenců. Digitální technologie naproti tomu přislibuje okamžité ukojení, byť možná stejně mělké jako Fontcubertovo přesvědčení o nemateriálnosti digitální fotografie.

Španělsky barokní dojem z Fontcubertových textů umocňují hispánské reálie i zvláštní metaforika: když na tvrzení o smrti fotografie odpovídá, že nezemřela, ale byla ukřižována, a lze tak očekávat její vzkříšení, nebo když přirovnává cvaknutí závěrky k zásahu Kupidovým šípem. Na místo ikonografie světic přitom Fontcuberta rozebírá postprodukované snímky hollywoodských hvězd. Teorie digitální fotografie se zhušťuje do teorie mizejících bradavek. Fakt, že digitální chirurgie nahrazuje tu plastickou, rozvíjí Fontcuberta v úvaze, zda fotografie skutečně může zachytit holou pravdu. V otázkách odhalování se a pravdy se etika mísí s estetikou – a fotografie je klíčovým nástrojem pro jejich zodpovídání.

Vojtěch Märc