Fotograf Magazine

Portrétní fotografie zobrazující smějící se členy rodiny nás přesvědčují o tom, že právě toto je ta správná podoba rodinného štěstí. Všichni samozřejmě víme, že realita je jiná a složitější – schovává se za dveřmi našich domovů a mimo hledáček fotografa. Na společnou fotografii se nastavíme tak, aby nám to slušelo a abychom se nemračili, to se přeci nehodí. Domácí oblečení schováme do skříně a nedojedenou svačinu odsuneme ze zorného pole. Happy Family v podání Johany Pošové odkrývá právě tento svět „mimo kameru“. Napůl skrytá intimita křehkých vztahů, nedořešená dramata, nenaplněné představy, sny a iracionálno, to vše šlo najít na její výstavě objektů a fotografií konané ve Fotograf Gallery na přelomu let 2017 a 2018. Johana Pošová se představila širší veřejnosti krátce po skončení studia fotografie u Hynka Alta a Aleksandry Vajd na pražské UMPRUM v roce 2012 výstavou Podtlak v GHMP. Již v té době se věnovala lidskému tělu a intimitě, jeho chování a obývání prostoru – gestům a mimice. Od roku 2014 se začala zabývat i objektovou tvorbou. Na tento posun měla vliv spolupráce s Barborou Fastrovou, která studovala ve stejném ateliéru, ale už během školy se profilovala spíše jako sochařka. V uplynulých dvou letech se tyto dvě umělkyně představily společně na několika výstavách a absolvovaly několik rezidenčních pobytů jako umělecká dvojice. Jejich často používanou technikou je papírmašé, pomocí které vytváří amorfní (a většinou nadživotní) objekty. Výstava Happy Family se dá považovat za první výraznější samostatnou Johaninu prezentaci, ve které je již zřetelný vliv spolupráce s Barborou. Pošová výrazně expanduje do prostoru galerie, ve které zanechává jakési stopy existence lidí/rodiny: pozůstatky už nepoživatelné snídaně či stoly podobné křivým zvířatům, sloužící rovněž jako sokly pro položené fotografické tisky. Fotografovaným osobám nevidíme do tváře, o to víc upoutá jejich domácí oblečení. Pantofle symbolizují intimitu prostředí, které většinou na odiv nevystavujeme. Kurátor Jiří Ptáček v textu k výstavě poznamenává, že ji je „možné vnímat jako parafrázi dětského magického vědomí“. Dětskou perspektivu zpod stolu podtrhla monstrózní instalace stolu-zvířete v podzemí galerie. Od kunderovského zkoumání gest a tělesnosti v předchozí tvorbě přes zaměření na fotogramové možnosti fotografie se Johana ve Fotograf Gallery vydala jednou nohou do pohádkové říše divů. Imaginace je poněkud zastřená, nedokážeme zpětně sestavit, co jsme v dětství prožívali a cítili. Relikty prostupují galerii určitým smutkem a pochroumanou nostalgií. Při čekání na šťastnou rodinu jsme zapomněli na chleba, který zplesnivěl. A naše strachy zůstaly stále stejně veliké a intimní.

Tereza Špinková

Tereza Špinková