Fotograf Magazine

České publikum se letos setkává s ojedinělým fotografickým souborem Josefa Koudelky (1938) Invaze 68. Nakladatelství Torst jej vydalo knižně a na Staroměstské radnici můžeme shlédnout stejnojmennou výstavu. Invaze 68 je Koudelkovým obrazovým svědectvím o vpádu sovětských vojsk do Československa, kde docházelo během Pražského jara k postupnému uvolňování režimu. Kombinace vypjatých historických událostí a autorova talentu dala vzniknout osobité fotografické reportáži. Josef Koudelka se tomuto žánru nikdy předtím nevěnoval, uvažoval tedy i zde v dokumentárních strukturách, hledal zobecňující situace, gesta a výrazné symboly. Možná i proto je Invaze 68 uzavřeným jednotným cyklem s jasně rozeznatelným rukopisem. V duchu humanistické fotožurnalistiky se Koudelkova reportáž rozvinula do hlubší výpovědi, do obrazové eseje. 

Jeho fotografie ze sovětské okupace se prostřednictvím Eugena Ostroffa, kurátora Smithsonian Institution ve Washingtonu, dostaly k rukám Eliotta Erwitta, tehdejšího ředitele agentury Magnum. Snímky byly zveřejněny a záhy znal v západním světě Anonymního fotografa z Prahy téměř každý. Třináct ikonických fotografií publikovaných v nespočetně tiskovinách změnilo Josefu Koudelkovi život. V obavě před prozrazením autorství a následným postihem celé rodiny zvolil emigraci. Koudelkův následný nomádský způsob života a vykořeněnost se nejvíce odráží v jeho vrcholném souboru Exily (1970–1994). 

V kontextu přípravy knihy Invaze 68 prošel po téměř čtyřiceti letech znovu všechny fotografie této události a rozhodl se vytvořit nový soubor čítající 249 snímků. Je pochopitelné, že takto rozsáhlý výběr obsahuje silnější i slabší fotografie, ale jako celek se stal výraznou pamětí doby. Publikace je zdařilým vyvážením autorské obrazové výpovědi a historického materiálu. Fotografie v knize doprovázejí texty historiků Jiřího Hoppeho, Jiřího Suka a Jaroslava Cuhry, v závěru přibližuje osud Koudelkových fotografií kurátorka výstavy Irena Šorfová. Významný podíl na tomto projektu měl grafik Aleš Najbrt, který se stal i spolueditorem knihy. 

Monografie je řazena do tematických kapitol, které volně sledují časovou osu událostí, zatímco instalace fotografií na výstavě evokuje chronologické filmové vyprávění. Pro 249 fotografií v knize bylo zapotřebí vytvořit určitý vizuální rytmus. Aleš Najbrt nechává na dvojstránce vyznít zásadní snímky, zatímco z těch popisnějších skládá pestrou mozaiku gest, situací a míst. I na výstavě ve Staroměstské radnici pracuje s více formáty. Z fotografií skládá příběh, který má hlavní dějovou linku i drobnější epizody. Díky tomuto uspořádání můžeme soubor vnímat vrstevnatěji. Přiznejme, že některé motivy se v novém výběru Invaze opakují, v historickém úhlu pohledu ale na své místo patří. Na první pohled banální čtveřice snímků pozorující vojáka na tanku a dav lidí kolem něj se promění, zjistíme-li, že se jedná o velitele sovětské okupace dožadujícího se poslušnosti Pražanů před budovou Československého rozhlasu. Nepřipraven, stejně jako celá země, na situaci, která nastala 21. srpna 1968, Josef Koudelka po sedm dní intenzivně fotografuje. Jelikož neměl zkušenosti s reportáží, hledá uměleckou jistotu v pravidlech, která si našel během vytváření svého dokumentárního souboru Cikáni. Pro tento cyklus, vznikající od roku 1962, je typická statičnost a vědomá spolupráce s fotografem. Koudelka zde namísto dynamických kompozic používá formu vyjadřující postupný zánik jejich tradičního kočovného života. Staví Cikány do strnulých póz, v nichž se zpytavě dívají do jeho objektivu. Přestože scéna vypadá, jakoby se na ní zastavil čas, klidné pozadí je rozvibrované předešlým dramatem. 

Tento princip autor přenáší i na svět okupované země. Nenápadně, jako na divadle mezi herci, se Josef Koudelka pohybuje mezi znepřátelenými stranami. Nebojí se přiblížit k lidem na minimální vzdálenost, jejich portréty na snímcích z invaze dominují. Za ustrašenými či bojovnými obličeji však pulzují další životy naplněné svými problémy a city. Namísto oprýskané zdi za nehybnou tváří se zde otvírají paralelní dějové linie. Motivem, který v jeho předchozím díle nezazněl v plné šíři a s nímž tu fotograf často pracuje, je kontrast prázdnoty a silného vizuálního znaku. Nalezneme jej na slavném snímku opuštěného Václavského náměstí těsně po dvanácté, s náramkovými hodinkami v popředí, či u mladého muže s terčem na zádech, který sedí na vylidněné ulici před vojenskými nákladními auty. Výřez z tohoto snímku byl použit na legendární album Karla Kryla Bratříčku, zavírej vrátka z roku 1969. Spolu s Krylovými cynicky ponurými písněmi vyznívá fotografie až mrazivě. Prázdnota v jedné části snímku zdůrazňuje emotivní složku druhého motivu. V atmosféře okupované Prahy je tento kontrast o to více naléhavý. Josef Koudelka nechtěl programově vytvářet fotografický esej o bojích a politickém režimu. Náhle nastala situace, v níž cítil, že má povinnost zdvihnout fotoaparát a mačkat spoušť. Zde šlo o jeho zemi, o zoufalství jeho národa a jeho vnitřní sounáležitost s touto událostí. Podobné pohnutky vedly dávno před tím Zdeňka Tmeje k fotografování totálně nasazených Čechů a Slováků. V novodobé historii české fotografie mají oba soubory cosi společného. Tmejův dokumentární soubor, který vznikl ve Vratislavi, je hlubokou sondou do ztrápené všednodennosti, nechybí mu ale ani humor či vřelost. Na rozdíl od úseku jednoho týdne, který měl k dispozici Josef Koudelka, pozoroval Tmej mladé muže pracující v nacistických fabrikách a prostitutky v nevěstincích pro neárijce téměř dva roky. Paralelu s Koudelkovou invazí ale nacházíme v osobní účasti a angažovanosti. Oba soubory jsou v kontextu české, ale i světové scény výjimečné. 

Z početného fotografického materiálu o vpádu sovětských vojsk vynikají především snímky Bohumila Dobrovského a Ladislava Bielika. Snímky Dobrovského jsou naplněné lidským dramatem, vizuální jistotou a symbolickým významem. Jeho výtvarné vidění souzní se schopností abstrahovat obecná sdělení z konkrétních výjevů. Autorem, který vytvořil snad nejslavnější slovenskou fotografii o invazi v Bratislavě, je Ladislav Bielik. „Muž s odhalenou hrudí před okupačním tankem“, jak bývá snímek dnes nejčastěji nazýván, se stal ikonou slovenské okupace. Fotografie v jednoduché, ale nabité zkratce vypovídá o touze po nenásilí a potřebě lidí se v kritickém okamžiku spojit na obranu svobody. Koudelkův fotografický esej je postavený na hledání všeplatných zákonů, ty nejzásadnější snímky z Invaze mají zobecňující charakter. Vidíme v nich symboly doby, znaky útisku i úctu k lidství. Fotografie Josefa Koudelky ze srpna roku 1968 tvoří kompaktní celek, který se důstojně zařadil po bok obrazových humanistických svědectví Eugena Smithe či Wernera Bischofa, ne-li výš 

Markéta Kubačáková