Fotograf Magazine

Co je důležité? — tuto otázku si položili tři kurátoři, Dorothee Bienertová z Berlína, Lars Grambye z Kodaně a Lolita Jablonskiene z Vilniusu, než se vydali na průzkum současného fotografického dění v zemích přiléha­jících k Baltickému moři. Nyní výsledky své práce představují na třetím Triennale fotografického umění v sekci Ars Baltica, věnované meziná­rodnímu projektu umělecké výměny, který se zaměřuje zejména na se­veroevropské země připravující se na vstup do Evropské unie. Výstava zahrnuje práce dvaadvaceti autorů z deseti zemí. Prvními zastávkami by­ly Kiel a Schloss Plbschow v Německu, na podzim se pak výstava pře­sune do norského Bergenu a dále poputuje do Vilniusu [Litva), Rigy [Lotyšsko), Tallinu [Estonsko), Pori [Finsko), a konečně závěrem do pol­ské Wroclawi.

Projdeme-li výstavu zběžně, zjistíme, že má poměrně jednolitý ráz. Pře­vládají práce malého formátu, výrazně je zastoupena černobílá fotografie. Některé instalace pracující s médiem fotografie podléhají stísněnému do­jmu expozice jako celku. Výchozím bodem práce řady účastníků jsou na­výsost niterné dojmy, zážitky či tázání. Díla vyzařují strohost, odstup; jsou sice neokázalá, zato zde však také nenajdeme sentimentalitu.

Co však považují tito autoři za důležité? Fotografie zachycuje kratičké okamžiky skutečnosti, fixuje je na zvětšeninách, a tak zastavuje čas. Účastníci výstavy se vyrovnávají s aspektem časových sedlin nejrůznějším způsobem, ať už v tomto pojetí fotografie pokračují, nebo se mu vzpěčují.

V cyklu Víkendy zachycuje lotyšský autor Gatis Rozenfeleds způsoby trávení volného času. Na fotografiích vidíme banální činnosti jako je ry­baření, sekání trávníku či prostě nedělní vycházky. Co se však skrývá za všedností těchto víkendů? Rozenfeld hledá ono zvláštní, tajemné a snad i trochu magické kouzlo skryté v toku každodenního života.

Také Nor Knut Asdam ve své projekci série diapozitivů představuje každodenní výjevy — dvě ženy před moderní bytovkou; budova působí pus­tě a nehostinně. Snad čekají na autobus, obě se otočily směrem do uli­ce, a přesto jakoby mezi nimi existovalo určité spojení. Zdá se, že oběma schází cíl. Narozdíl od Rozenfeldsových prací zde aspekt tajem­na není zakryt rituální činností, nýbrž se zjevuje přímo, v nedovyprávě­ném příběhu. Asdam situaci snímá z jistého odstupu, a právě ten sled záběrů otvírá celé škále možných asociací.

Kde Asdam diskretně uhýbá pohledem před věcmi zvláštními a sou­kromými, Litevka Irma Stanaityte volí opačný přístup. Při cestách Ho­landskem a Německem slídí ve skříních a zásuvkách svých hostitelů. Opravdu nám složené ponožky a staré fotografie evokují cizí soukromí s jeho aureolou fascinace neznámého? A co se stane, když jsou tito ně­mí svědkové domácího života vytaženi na veřejnost? Stanaityteová zpo­chybňuje mýtus soukromí jakožto hnací síly našich tužeb.

Řada vystavených děl má autobiografické pozadí, děl Jariho Silomakiho [Finsko) se to však týká jen zdánlivě. Postava, která se objevuje v jeho černobílém cyklu [bez názvu) není ve skutečnosti autorem, jakkoli to tvr­dí rukou psané popisky pod fotografiemi. Na těch se objevuje mladík na pozadí neustále se střídajících scenerií — krajin či veřejných prostranství. Kde selhal v životě, tam uspěje prostřednictvím média fotografie: získá­vá nedostupnou milenku. V každém záběru je malý bílý kroužek označu­jící téměř nerozeznatelnou postavu v pozadí. Divákovo vcítění a zamýšlená autorova ironie si zde vycházejí vstříc a výsledkem je zcela nečekaná forma humoru. Postava sympatického smolaře rovněž odka­zuje k obrazu umělce, který sám sebe tak ochotně a tolikrát v rámci na­šeho příběhu portrétuje.

Němec Wolfgang Plěger pracuje s obrazy vrytými v naší kulturní pa­měti. Jeho instalace Na Sever Severozápadní dráhou (North by North­west) představuje projekci diapozitivů zcizeného záběru z Hitchcockova stejnojmenného filmu. Plbger takto adaptuje scénu v níž Cary Grant pr­chá před letadlem, které se ho pokouší zabít. Na jedné straně projekce byl instalován model letadla poháněný sluneční energií. Model letadla pak vrhá stín do záběru, odkud byl obraz letadla na diapozitivu vymazán. Pohyb modelu a zvuk motoru evokují v projekci zvukovou a časovou di­menzi filmu — chybí však zápletka. Čas a prostor se nekonečně rozpjaly. Výjev je ponořen do modravého odstínu a místo pláně se nám prostor záběru jeví spíše jako oceán. Cary Grant neprchá v obavě o život, nao­pak, jakoby téměř toužebně hleděl do hlubin. Hitchcockova „honička“ se tak mění v romantický výjev.

Zcizující efekt v díle Miklose Gaála [Finsko) nevychází tak jako u Plbge­ra z manipulace s nalezeným artefaktem, odvíjí se již od procesu sa­motné výroby obrazu. Jeho panorama pláže jde proti schopnostem a způsobu vidění lidského oka. Pomocí technické manipulace ve fotoa­parátu Gaál střídavě zaostřuje či docela rozostřuje předměty, které se prostorově nalézají na stejné úrovni. V instalaci je panorama dopiněno několika menšími záběry, které údajně představují části panoramatu. Ja­kákoli snaha identifikovat tyto kousky skládačky v celkovém obrazu je marná: jde o fragmenty docela jiného panoramatu, s tím, které je vy­staveno je pojí pouze podobnost.

Na první pohled se tedy zdá, že má výstava jednolitý ráz. Jakmile se však podíváme blíže, vystoupí na povrch docela rozdílný charakter vy­stavených děl. Tyto rozdílné náhledy jsou však kladeny do kontrastu ni­koli náhodou: výstava opětovně nalézá v těchto různorodých dílech souvislosti, ať již tematické, formální či co se týče aplikovaných umělec­kých postupů. Takto důkladně mapuje oblast v níž daní autoři tvoří; přes rozdílný naturel konečně mají jedno společné — médium fotografie. V ta­kovém množství přesvědčivých prací člověk snadno přejde díla, která -vystavena izolovaně — by jej nadchla jen stěží. Výstava však nenabízí od­pověď na otázku, co je tedy důležité? — kvituji s radostí.

Claudia Beelitz