Fotograf Magazine

Organizáři letošního Les Rencontres d‘Arles to neměli lehké. Na jedné straně bylo velké očekávání u příležitosti 40. výročí založení tohoto nejstaršího
fotografického festivalu na světě, na druhé straně ekonomická krize výrazně snížila festivalový rozpočet. Nakonec se však řediteli Francoisu Hébelovi a jeho spolupracovníkům podařilo uspořádat jeden z nejatraktivnějších ročníků festivalu v posledních letech. Přispěl k tomu nápad pozvat řadu bývalých hostů, jejichž díla znamenala radikální zlomy ve vývoji fotografie, a všechny dosavadní ředitele festivalu, kteří nominovali své kandidáty na Discovery Award. Letos se
v Arles šetřilo tak, že i většina novinářů musela platit vstupné na večerní projekce, ale na počtu výstav v oficiálním programu a na kvalitě většiny z nich ani na rozsahu katalogu o 556 stranách i na úrovni sympozia, tvůrčích dílen
a hodnocení portfolií to naštěstí nebylo znát.

Když před čtyřiceti lety arleský festival vznikl, fotografie teprve začínala
dobývat pevné místo v uměleckém kontextu. V pětapadesátitisícovém Arles
tehdy bylo jenom velmi málo výstavních prostor, ale přesto se podařilo
uspořádat setkání mnoha předních fotografů, kritiků, kurátorů i obyčejných
zájemců o fotografii, které se postupně stalo vzorem pro další fotografické
festivaly. Arles zažívalo silnější i slabší léta. Díky vstřícnosti města i mnoha
sponzorů se podařilo vybudovat nové prostory pro výstavy v různých kostelech,
bývalé nemocnici a především v adaptovaných industriálních halách, kde má brzy vzniknout i nové centrum fotografie a filmu podle návrhu Franka Gehryho. Ohromným impulsem pro rozvoj festivalu byl příchod jeho nových vedoucích Francoise Hébela a Francoise Barrého před sedmi lety.Zatímco v roce 2001 bylo v oficiálním festivalovém programu jenom 14 výstav, letos jich už bylo 66 – a k tomu desítky dalších z neoficiálního „off“ programu. Počet návštěvníků se zvýšil z 9000 v roce 2001 na loňských 60 000, několikanásobně se rozrostl katalog, vedle francouzštiny začala být všude používána i angličtina. Každý rok na začátku července, kdy se festival otevírá, celé provensálské město doslova žije fotografií.

Ke zpestření festivalu od roku 2004 přispívá funkce hostujících hlavních
kurátorů. Módního návrháře Christiana Lacroixe, jenž loni poskytl největší
prostor výstavám módních snímků, letos vystřídala americká fotografka Nan Goldinová. Ta pozvala především autory, kteří podobně jako ona ukazují syrový pohled na současný svět i svůj vlastní život. Sama Goldinová byla v programu festivalu zastoupena několikrát a představila také vlastní sbírku fotografií, v níž kromě děl jejích přátel Davida Armstronga nebo Petera Hujara byly zejména fotografie tvůrců, kteří na ni měli největší vliv, například Weegeeho, Strömholma, Arbusové či Clarka.

Diapozitivní projekce Goldinové Balada o sexuální závislosti (The Ballad of Sexual Dependency) se ve druhé polovině 80. let stala skutečným milníkem ve vývoji fotografie díky nekompromisní otevřenosti a vizuální působivosti, s jakou Goldinová ukázala nejintimnější chvíle své ho života a současně vytvořila obraz části tehdejší mladé generace, zoufale hledající alternativy k establishmentu
a k životnímu stylu svých rodičů i za cenu vlastní destrukce. Goldinová se rychle stala vzorem pro mnoho dalších fotografů, ale tento svůj obrazový deník, skvěle kombinující pečlivě komponované barevné záběry s neuhlazenými momentkami, už nikdy nepřekonala. Bylo to vidět i v Arles v konfrontaci rozšířené verze Balady s novou projekcí s názvem Sestry, svatí a Sibyly
(Sisters, Saints and Sibyls), kombinující na třech plátnech staré amatérské snímky z rodinného archivu s autorčinými fotografiemi a filmy. Příběh o rebelující vlastní sestře, končící její sebevraždou, měl mnohá silná místa,

ale ve svém celku nepůsobil tak autenticky a nevyspekulovaně jako
starší díla Goldinové.
Nan Goldinová tedy do svého výběru zařadila mj. homoerotické portréty
a akty od bývalého spolužáka a dlouholetého přítele Davida
Armstronga, depresivní panoramatické fotografie opilců, žebráků
a bezdomovců na špinavých ulicích a rozbahněných tržištích ukrajinského
Charkova od Borise Michajlova, senzitivní snímky vlastní rodiny od
švýcarské fotografky Annelies Štrby, malou retrospektivu Švéda
Anderse Petersona (zahrnující jeho expresivní záběry od nejstarších
snímků štamgastů z hamburské knajpy Café Lehmitz z počátku 70. let
až po nová díla) či autobiografické záběry jeho krajana JH Engströma.
K dílům, která z její selekce vzbudila největší zájem, patřily fotografie
mladého Američana Leigh Ledareho, z nichž některé byly zastoupeny
i na Prague Biennale Photo 1. Ledare došel v porušování erotických
a etických tabu ještě dále než Goldinová. Ve velmi privátních scénách totiž
fotografoval nejenom sebe a bratra, ale i svou matku, bývalou úspěšnou
balerínu, která si po padesátce pořídila mladého milence.
Ačkoliv mnohé snímky mohou šokovat erotickou otevřeností, výstava jako
celek poskytovala mnohovrstevnatý obraz vztahů mezi matkou
a synem, soukromým a veřejným světem, mládím a stářím. Naopak no vější barevné fotografie kopulujících párů a narkomanů vstřikujících si
drogu od Antoina D’Agaty svědčily o tom, že neustálé opakování stejných
motivů a mechanické aplikování expresivity neostrých záběrů vede
k rozmělňování a k povrchním samoúčelným efektům.
V Arles byli i mimo výběr Nan Goldinové zastoupeni další představitelé
syrových subjektivních dokumentů, třeba Portugalec Paulo
Nozolino, Dán Jacob Aue Sobol či Izraelec Michael Ackerman. Ve svých
expresivních černobílých souborech využívajících pohybové neostrosti
a ostrých tonálních kontrastů kombinují zdánlivě banální momentky
všedních situací, netradiční portréty, detaily nahých těl, fotografie zvířat
a fragmenty prostředí. Akcentují v nich osobní zážitky a pocity, ale vytvářejí
také zobecňující neidealizované pohledy na mnohé aspekty současného
života, v nichž přes všechnu naturalističnost, depresi a smutek
zůstává i kus naděje.
Na Arleském setkání letos vůbec dominovaly různé druhy dokumentární
a reportážní fotografie. Až na výjimky, jakou byla třeba retrospektiva
devětadevadesátiletého francouzského představitele lyrické
humanistické fotoreportáže Willyho Ronise nebo zbytečně rozsáhlá výstava
tureckého fotografa Attily Duraka, který představil změny životního
stylu svých krajanů na prvoplánových popisných barevných záběrech,
nešlo o tradiční pojetí. K nejsilnějším dílům patřila projekce novějšího
cyklu Martina Parra na téma bohatství. Po dlouhých letech, kdy Parr
ukazoval především život středních vrstev, se tentokrát zaměřil na bohaté
lidi. V mnoha částech světa, od Spojených států a Británie až po
Rusko, Čínu nebo Jihoafrickou republiku, zachytil se svým typickým anglickým
humorem a jemnou ironií paralely i rozdíly mezi lidmi, kteří
v bohatství žijí od narození, a novými zbohatlíky, kteří se jim snaží přizpůsobit.
Mnoho obrazově silných černobílých snímků s tématem religiozity
bylo na výstavě Italky Giorgie Fioriové. Silně subjektivně vyznívaly
barevné záběry z různých afrických a latinskoamerických zemí od
Francouzky Laurence Leblancové. Americký fotoreportér Eugene
Richards kromě svých známých černobílých snímků lidí z okraje společnosti
představil i svůj první barevný soubor, nostalgicky zachycující opuštěné
domy ve venkovských oblastech Spojených států.
Na festivalu byly samozřejmě zastoupeny i mnohé jiné další typy fotografie.
Konceptuálně zaměřená tvorba, propojená s texty filozofů
a umělců, převládala v expozici nových přírůstků fotografické sbírky
Národní knihovny v Paříži. Mimořádně nápaditou instalaci vybraných
prací ze své bohaté fotografické sbírky (Man Ray, Jacques-Henri Lartigue, Henri Cartier-Bresson, Mario Giacomelli, Jacqueline
Salmonová, Bogdan Konopka aj.) předvedlo muzeum Réattu. Velký zájem
vzbudila retrospektiva Duanea Michalse, na níž byly vedle jeho proslulých
sekvencí na pomezí fotografie, filmu a literatury k vidění i novější
vtipné parafráze děl hvězd současného fotografického nebe. Skvělé byly
portréty Angličana Briana Griffina, vtipné záběry Denise Darzacqa, ukazující
tanečníky ve výskocích či při levitování v nákupních centrech, nebo
přeludné snímky malých modelů architektonických staveb od Japonce
Naoya Hatakeyamy, které vypadají jako autentické záběry z newyorských
či tokijských ulic. Třídílnou expozicí, dokumentující celoživotní dílo, se
představil Robert Delpire, grafik, kurátor a legendární vydavatel knih
Cartiera-Bressona, Kleina či Koudelky a zakladatel edice Photo Poche.
Organizátoři považovali za nutné vzdát další výstavní hold zakladateli festivalu
Lucienu Clergueovi, ale jeho nasládlé konfrontace aktů
a religiózních motivů moc nadšení nevzbudily.
Soutěž Discovery Award, do níž byla Joanem Fontcubertou nominována
i Slovenka Magda Stanová za textově-obrazový soubor reflektující
médium fotografie, nakonec vyhrál a cenu ve výši 25 tisíc eur
získal pětapadesátiletý invalidní fotograf z Litvy Rimaldas Viksraitis,
nominovaný Martinem Parrem za neuhlazené fotografie ze života
litevských venkovanů. Jinak však fotografie ze střední a východní Evropy
měla v Arles jenom minimální prostor. Vůbec nezastoupená zůstala
i ruská fotografie (Boris Michajlov je Ukrajinec žijící v Berlíně); z polské
tvorby Nan Goldinová na poslední chvíli připojila netradiční sportovní
snímky Tomasze Gudzowatého, které se už ale nedostaly do katalogu;
nic na festival neproniklo ze současné maďarské nebo lotyšské fotografie.
Týká se to také současných trendů v české fotografii, pokud
nepočítáme intermediální cyklus Macbeth a majitelé akcií od Toma
Drahoše (tvůrce českého původu žijící už dlouho ve Francii), uvedený
v rámci expozice Národní knihovny v Paříži. Ačkoliv práce současných
českých autorů a autorek Dity Pepe, Petra Hrubeše, Sylvy Francové,
Kateřiny Držkové, Barbory Bálkové, Terezy Vlčkové, Barbory a Radima
Žůrkových a dalších byly v poslední době bohatě prezentovány a slavily
úspěchy na jiných francouzských festivalech v Lille a Lyonu (Tereza
Vlčková dokonce loni získala v Lyonu hlavní Cenu BMW), v Arles byla
česká fotografie tentokrát zastoupena jenom staršími záběry Václava
Havla a jeho přátel od Bohdana Holomíčka, přivezenými Centrem pro
vizuální umění z bretaňského města Plouha. Je tak zřejmé, že pokud
v České republice nebudeme mít kulturní instituce a fotografické agentury,
které by byly schopny aktuální výstavy současných českých tvůrců
na arleský festival prosadit a podílet se na jejich přípravě, budou tam
z naší fotografie stale znát především klasiky Drtikola, Sudka
a Koudelku.

Vladimír Birgus