Letošní Fotofestiwal
Fotofestival Lodž si vybudoval na mezinárodní scéně výjimečné postavení. Jaké byly jeho začátky a původní vize a jak se transformoval v průběhu uplynulých dvou desetiletí jsme se zeptali Krzysztofa Candrowicze, spoluzakladatele a člena programového týmu festivalu.
Fotofestival vznikl jako studentská iniciativa několika nadšenců. Stál jsi u jeho zrodu, jak se díváš na jeho vývoj s odstupem dnešní perspektivy?
Jako prvnímu polskému fotografickému festivalu nám chyběly silné vzory a jasná vize. Nakonec jsme navštívili Arles, abychom se inspirovali zavedenějším mezinárodním festivalem, a možná i převzali některé z jejich úspěšnějších nápadů do našeho vlastního eventu. Náš festival byl dílem především malého kolektivu studentů a profesorů, který fungoval s velmi omezeným rozpočtem a naše spolupráce se Slezskou univerzitou v Opavě Opavou a FAMU v Praze byla vlastně naším prvním krokem k tomu, abychom mohli fungovat v mezinárodním kontextu. Největší změnou bylo samozřejmě samotné médium. Původně se jednalo o tradiční fotografický festival, ale postupem času jsme se vyvinuli v interdisciplinárnější a více multimediálně zaměřenou událost. Nicméně za tím, co dělá náš festival výjimečným, je především celoroční příprava. A konečně, to, co činí festival udržitelným, je demokratická a kolektivní struktura založená na důvěře a přátelství v rámci týmu a přidružených kurátorů.
Jak bys popsal dnešní stádium festivalu, co je pro něj příznačné a co například není? Čím festival rozhodně být nemá?
Po dvaceti letech jsme se rozhodli změnit název, protože „fotofestival“ je možná příliš zjednodušující, a proto jsme přidali podtitul „umění, angažovanost a komunita“. Jak se náš dosah rozšiřuje, stále většího významu nabývá angažování komunit, a to od té latinskoamerické, s níž pracujeme v Amazonii, až po spolupráci s místními obyvateli v Lodži, stejně jako s běloruskou a ukrajinskou komunitou, a to jak v oblasti kultury, tak i v oblasti životního prostředí. Usilujeme o to, abychom byli více než jen pasivními pozorovateli a dokumentátory a abychom spíše podporovali smysluplný, inkluzivní a mezigenerační dialog. Ano, představujeme velké umělce, ale chceme překonat hranice „světa umění“ a zůstat přístupnými pro širokou veřejnost.
Přál by sis, aby se festival ještě více rozrostl, či jak bys rád viděl jeho budoucnost?
Jako osmičlenný tým pracující na plný úvazek s 20–25 lidmi v produkci prostě nemůžeme obsluhovat všech 20 lokací, přes 150 umělců a 85 eventů. Naší hlavní strategií je nyní omezit záběr, zaměřit se na kvalitu a finančně podporovat naše umělce a kurátory, protože si dobrou finanční kompenzaci opravdu zaslouží. Naším druhým cílem je být udržitelnějšími a snižovat v následujících letech naši ekologickou stopu.
#45 hypertenze
Archiv
- #45 hypertenze
- #44 empatie
- #43 sběratelství
- #42 jídlo
- #41 postdigitální fotografie
- #40 pozemšťané/ky
- #39 slat, bolest
- #38 smrt, když si pomyslíš
- #37 nerovný terén
- #36 nové utopie
- #35 žít s lidmi
- #34 archeologie euforie
- #33 investigace
- #32 ne-práce
- #31 tělo
- #30 eye in the sky
- #29 kontemplace
- #28 cultura / natura
- #27 auta
- #26 dokumentární strategie
- #25 populární hudba
- #24 vidět a věřit
- #23 umělé světy
- #22 obraz a text
- #21 o fotografii
- #20 public art
- #19 film
- #18 80. léta
- #17 amatérská fotografie
- #16 fotografie a malba
- #15 praha
- #14 komerce
- #13 rodina
- #12 rekonstrukce
- #11 performance
- #10 erotikon
- #9 architektura
- #8 krajina
- #7 nová inscenace
- #6 recyklace
- #5 hranice dokumentu
- #4 intimita
- #3 proměny symbolu
- #2 kolektivní signatura
- #1 Portrét