Fotograf Magazine

Se „zlatými šedesátými“ si asociujeme experimenty, novou vlnu, bruselský design a obecně uvolňování a nadechnutí, co se kultury a umění týče. Trochu proto překvapuje, že se Lucie Česálková a Kateřina Svatoňová rozhodly pojmenovat svou knihu o objevu, který právě v této době dalo Československo světu, Diktátor času. Publikace doprovázející dvě výstavy o Laterně magice je jedním z výstupů několikaletého grantového projektu NAKI II, jehož cílem je mimo jiné i zpracování dochovaných filmových dotáček pro představení tohoto divadelně-revuálního, tanečního, hudebního a filmového fenoménu. Diktátorem je tu komplex Laterny magiky, jehož zásadní charakteristikou je nutnost sladit vše podle naprosto přesného scénáře, který nedovoluje příliš improvizace ani pro tanečníky a herce. Ti se museli naučit přesně navazovat na scény, kde se v jednu chvíli objevují sami na plátně a v příštím momentu vplují na scénu. Multimedialita představení, jež byla lákavou novinkou, přežila padesát let bez větších aktualizací, což z ní dnes činí zajímavý relikt slavné minulosti. 

Kniha Diktátor času se věnuje Laterně magice z mnoha úhlů pohledu: její umělecké stránce jakožto divadelně-revuální inscenaci, doplněné filmovými vstupy, najdeme tu její chronologii a důležitou roli hraje popis technické a technologické stránky fenoménu. Celý projekt Laterny magiky by ale vůbec nemohl fungovat bez státní zakázky (tedy politické vůle a peněz) a kniha popisuje i politické a reprezentační (mocenské) roviny fenoménu. Aby bylo možné skloubit všechny tyto roviny do mnohovrstevnatého, ale kompaktního díla, rozhodly se autorky dívat se na Laternu magiku „zboku“. Právě tento úhel (přístup inspirovaný Mieke Bal) jim umožnil nepreferovat pouze jednu ze složek. Druhým zdrojem metodologické inspirace pro zpracování archivu Laterny magiky (který byl navíc roztroušený na několika místech) se Česálkové a Svatoňové stala vizuální teorie W. J. T. Mitchella. Díky této kombinaci vznikl výklad, který sleduje proměny zobrazování a jejich závislost na způsobu vyprávění, nezapomíná ale ani na politicko-hospodářské souvislosti. 

Jak název napovídá, autorky se soustředí na časovost, jež určovala podobu Laterny magiky a jež byla zpočátku výhodou i pozdější brzdou: totiž nutnost dodržovat časové rozpisy dané předtočenými filmovými záběry a rychlostí, která vyplývá z podstaty samotného média filmu (příliš pomalé záběry, které by odpovídaly pohybu divadelních herců, by činily děj nefunkčním, pro diváky zřejmě nesnesitelným). S tím kontrastuje dobové soustředění na prostor, pohyb v něm a obecně jeho proměny, na něž se soustředili tehdejší filozofové a teoretici médií. Jednak jde o prostor scény, jenž se postupně vyvíjel od jednoduchých pláten, na něž se promítalo a před nimiž se hrálo, až po složité instalace o mnoha promítacích plochách různého druhu. Dále ale též – především u představení z 60. let – je to prostor tematický (cestování, životní prostor a pohyb obecně). První představení pro Expo 58 v Bruselu, ale i některá další byla míněna jako pozvánka na cestu do Československa, nebo byla určena přímo pro „vývoz“, tedy jako stroj na devizové valuty, které stát potřeboval. „Laterna magika si ze zahraničí nepřivážela umělecké ani technologické inspirace, ale učila socialistický systém efektivně obchodovat na poli umění.“ (s. 178) Ačkoliv pozdější představení využívala více divadelně scénografických postupů a zmnožení obrazů a postav ke zpestření vyprávění, nedokázala již překonat sama sebe a nezbavila se socialisticky komerčního charakteru, který jí vyhovoval nejlépe. Ostatně dodnes je atrakcí spíše pro cizince než pro domácí diváky.

V zachycení vrstevnatosti této rozpornosti vnímání času a prostoru – jako specifického experimentu, kulturního kapitálu i prožívání všednodenních zážitků na pozadí jednoho (dodnes přeživšího) fenoménu – spočívá výjimečnost knihy Diktátor času.

Česálková, Lucie a Kateřina Svatoňová. Diktátor času: (De)kontextualizace fenoménu Laterny magiky. Praha: Národní filmový archiv, 2019. ISBN 978-80-7004-192-5.

Anežka Bartlová