Fotograf Magazine

Pařížský Měsíc fotografie býval největším a nejvýznamnějším fotografickým festivalem na světě, v jehož programu se pravidelně objevovaly zásadní výstavy, tvořící nezřídka i určité milníky v prezentování současné i historické tvorby. V posledních deseti letech už stojí trochu ve stínu veletrhu Paris Photo. Přesto každé dva roky na podzim obohacuje bohatou kulturní nabídku francouzské metropole o řadu kvalitních fotografických expozic. Také loni v listopadu se v různých pařížských muzeích, galeriích, zahraničních kulturních centrech a radnicích objevilo 64 výstav z jeho oficiálního programu, který byl tematicky zaměřen především na fotografii v tisku.

K nejobjevnějším z nich patřila expozice v Evropském domě fotografie, ukazující využití fotografie ve obrazovém časopisu Vu v letech 1928-1940 . Tento magazín hrál obdobnou roli ve vývoji francouzské moderní fotožurnalistiky jako jeho německé protějšky Berliner Illustrierte Zeitung a Műnchner Illustrierte Presse. Výborně sestavená expozice představovala na autentických stránkách časopisu, sestavených do různých tematických kapitol, velkorysý prostor, který dostávaly různé obrazové eseje z každodenního života, ze sportu nebo z kultury, dramatické snímky z válečných konfliktů (Vu například publikoval proslulý Capův snímek Padající republikán), fotografie celebrit i varující záběry z nástupu nacistického režimu v Německu. Kurátorskou lahůdkou byla výstava Odyssea ikon: tři fotografie Andrého Kertésze, ukazující řadu variant trojice slavných děl maďarského klasika moderní fotografie i desítky různých knih, katalogů a časopisů, v nichž byly publikovány. Proslulá i zcela neznámá díla se objevila v expozici sovětské fotomontáže s armádní tématikou z období 19171953 , ukazující postupný přerod avantgardních konstruktivistických děl v tupé agitační práce ve stylu socialistického realismu. Jiný typ útočné politické fotomontáže, namířené především proti Hitlerovu režimu, představovala díla Johna Heartfielda, z nichž mnohá vznikla během jeho pětiletého exilu v Československu.  Zlatou éru fotožurnalistiky ze 40. – 60. let 20. století představila v prostorách Národní knihovny výstava Humanistická fotografie, sestavená z optimisticky laděných, přehledně komponovaných a dnes už poněkud archaicky působících záběrů Izise, Boubata, Doisneaua, Ronise a dalších francouzských fotoreportérů té doby. Výročí budapešťského protikomunistického povstání z roku 1956 připomenuly snímky rakouského fotoreportéra Ericha Lessinga, které byly vedle Paříže uvedeny i na řadě dalších loňských fotografických festivalů. Ke skutečným objevům patřila expozice fotografických alb Henriho Cartiera-Bressona, obsahujících i mnohá méně známá díla. Novější vývoj fotografie v tisku výborně ukázala velká expozice Things as They Are, kterou sestavil Christian Caujolle z originálů fotografií i jejich reprodukcí v mnoha časopisech. Nápaditá výstava, sledující hlavní politické a společenské události různých dekád a jejich fotografickou reflexi, přesvědčivě ukázala velké změny, jakými v uplynulém půlstoletí prošla fotožurnalistika, vyklízející své pozice před ohromným rozšířením televizního zpravodajství a hledající nové uplatnění spíše na výstavách a v knihách. Přehlídku francouzské reklamní fotografie od Man Raye až po Jeana-Paula Goudeho uvedlo Muzeum dekorativních umění.

V programu Měsíce fotografie byla i řada autorských výstav. Největší z nich představila v novém fotografickém centru v budově Jeu de paume v blízkosti Louvru rozsáhlé dílo amerického dokumentaristy Leeho Friedlandera, předního průkopníka subjektivního dokumentu a nové topografie, ale také autora nezvykle syrových aktů. Z dalších autorských retrospektiv zaujala hlavně výstava barevných dokumentů a portrétů Američana Joela Meyerowitze ze 70. a 80. let. Tvorba ze zemí bývalého sovětského bloku byla už tradičně na Mois de la Photo zastoupena okrajově, kromě zmíněné přehlídky sovětských fotomontáží ji reprezentovaly dvě provokativní expozice polského autora Zbigniewa Libery a výstava Maďara Lászla Lugo Lugosiho Budapešť 1900-2000, využívají už mnohokrát použitého principu konfrontace starých snímků s novými záběry stejných míst.

Po pět dnů v polovině listopadu paralelně s Měsícem fotografie probíhal fotografický veletrh Paris Photo. Přes vysoké náklady za pronájem stánků (jen základní nájem běžného stánku se pohybuje mezi osmi až deseti tisíci EUR a k tomu je třeba připočíst nemalé náklady za dopravu, ubytování a pojištění) byl loni byl mezi galeristy, dealery a vydavateli tak obrovský zájem o účast, že výběrová komise musela dvě třetiny zájemců odmítat. Loni jejím sítem prošlo 88 galerií a 18 vydavatelství a knihkupectví z 21 zemí. Možná, že snaha o co nejširší geografické zastoupení byla někdy na úkor kvality, protože zatímco byly odmítnuty přední americké galerie Stephen Daiter z Chicaga a Robert Koch ze San Franciska nebo pařížská galerie Paviot, místo na veletrhu dostala třeba neznámá

bejrútsko-hamburská galerie Sfeir-Semler, nabízející nové zvětšeniny portrétů z jednoho libanonského fotoateliéru.  V centru pozornosti tentokrát byly skandinávské země, jimž patřila ústřední expozice i řada prezentací.

Paris Photo je na rozdíl od newyorského veletrhu AIPAD stále více orientováno na aktuální tvorbu, i když mezi vystavujícími byli i specialisté na fotografii z 19. století a mnohé galerie nabízely vzácné originály děl představitelů fotografické avantgardy Man Raye, Raoula Hausmanna, Alberta Rengera-Patzsche, Lászla Moholy-Nagyho, Andrého Kertésze, Alexandra Rodčenka a dalších, vysoce převládaly práce současných autorů. Samozřejmě s výjimkou těch nejdražších, jakými jsou Andreas Gursky nebo Cindy Sherman, kteří jsou zastupováni uměleckými a nikoliv fotografickými galeriemi a jejich díla jsou za horentní částky nabízena na výtvarných veletrzích Art Basel, Art

Cologne nebo Art Basel Miami Brach a ne na veletrzích Paris Photo, Photo London či AIPAD New York. Ale i při jejich nepřítomnosti bylo možno v Paříži vidět mimořádně širokou škálu aktuálních tvůrčích trendů z různých částí světa. Bylo vidět, jak Paris Photo přispívá k etablování mnohých autorů: zatímco před rokem byla Loretta Lux se svými přízračně působící portréty dětí s nepřirozeně velkými hlavami objevem, letos už patřila mezi mezinárodní hvězdy a její nové fotografie se prodávaly za částky kolem 15 až 20 tisíci EUR. Na její úspěch letos navazoval holandský fotograf Axel ten Napel se svými obdobně počítačově upravovanými portréty dětí ve vodě. Veletrh ukazoval pokračující popularitu řezavě ostrých velkoformátových zvětšenin detailů stereotypního městského prostředí (v poslední době nejčastěji ze Šanghaje, Hongkongu a dalších čínských měst), rozličných forem inscenovaných snímků, výrazně subjektivně laděných dokumentů, moderních portrétů, aktů a fotografií s motivy těla či konceptuálních děl zkoumajících změnu identity či plynutí času.  Módního zájmu o všechno čínské využila pekingská galerie 798 Photo Gallery, která nabízela (a v některých případech i prodávala) nové zvětšeniny socialistickorealistických fotografií z 60. let za částky kolem 2000 EUR, v případě barevných snímků zfanatizovaných davů zdravících předsedu Maa dokonce za 20 000 EUR. Současný trh s fotografiemi někdy přináší nečekaná.překvapení.

Vladimír Birgus