Fotograf Magazine

Labyrint fascinuje množstvím významů a možností interpretace. Vtahuje, ale nechce pustit, vězní, a přitom dává naději na „vyjití”. Přece už Théseus zvítězil – pravda s pomocí Ariadny – ale jeho příklad nám dovoluje počítat s jakousi nití, která nás provede spletitostí chodeb. Mezi různorodými významy, jakými je zatížen labyrint, je možné nalézt zmatek, chaos, rozum, zasvěcení, podzemní krajinu mrtvých, hvězdné nebe, svět, život. Avšak všechny tyto významy se dobře hodí do spleti cest vedoucích – možná do středu, možná ven, a možná… nikam.

A kdybychom v té houštině cestiček vyřízli okno? Byl by to úkon tak radikální jako přetnutí gordického uzlu. Geniální řešení bezvýchodné situace – ukázat cesty, dát naději, možnosti přerušit nutnost věčných návratů, propojit podvědomí se svědomím, otevřít krajiny mrtvých.

Pod názvem Okno w labiryncie (Okno do labyrintu) se konal ve dnech 22.–24. října 2010 11. ročník festivalu Nového umění ve Slubicích a Frankfurtu nad Odrou. Hlavní kurátoři, Jerzy Olek a Anna Panek-Kusz, naplánovali jednadvacet výstav a projektů, přednášek a promítání experimentálních filmů.

Na labyrint jako symbol světa navazuje hlavní výstava festivalu s názvem Kształt kosmosu ( Tvar vesmíru) kurátora Jerzyho Oleka. Zájem o vesmír sahá k počátkům lidstva. Člověk se díval do nebe a přemítal, odkud se vzaly hvězdy, země, lidé, smrt, utrpení a radost. Tak se zrodilo první učení – kosmogonie – které se snažilo objevit počátek všeho, co existuje. Otázka týkající se vesmíru je tedy základní: odkud jsme se vzali, kam směřujeme. Tolikatisícíleté dědictví nám nedovoluje dívat se na oblohu bez antropologických referencí. Možná se to daří vědcům, kteří pozorují vesmír Hubbleovým teleskopem – ale postupně i oni, když poskytnou fotografie jako dodatek hlavní výstavy, zpřístupňují tuto oblast libovolné interpretaci, a přispívají tak „civilizování” vzdálených galaxií, mlhovin, okrajů černých děr.

Nejnovější technika ve vědě a v umění – fotografie měsíce zhotovená vlastnoručně vyrobenou camerou obscurou, která připomíná tvarem teleskop. Takovou práci představil Paolo Gioli. Symbol tajemných sil přírody, lásky a šílenství – byl zachycen bez komplikované aparatury, takřka dotknutý rukou; možná proto v sobě uchoval tolik ze své magie, nejednoznačnosti, hloubky a aury. Cameru obscuru používá v Cyklografiích rovněž Sławomir Decyk. Materiál fotosenzitivní, umístěný na cloně spojené s hodinami, v pravidelných odstupech zaznamenává obzor. Takovýmto způsobem získané kulaté tvary připomínají hvězdy a planety, ale nejsou obrazem žádné z nich. Je to spíše záznam cesty nebeských těles – ale ne skutečné, jen fiktivní, k níž ji nutí oběh clony. Jeho fotografie jsou obrazy světla, času a pohybu – spíše než registrováním toho, čemu všeobecně rozumíme jako vnější skutečnost.

Kategorie času je neodlučitelně spojená s kategorií prostoru. Možná proto Wolf Kahlen zobrazuje tvar vesmíru skrze relativitu času. Jeho práce: dvě fotografie hodinek – cibulí – nesou název Sekunda po. Byly focené přesně v odstupu sekundy, jsou tedy určitým způsobem měřítkem času. Přístroj umělce byl ale rychlejší než ručička; sekunda je – ale neviditelná. Jedno pojetí ukazuje minulost fotografie, druhé zase její př ítomnost – a přece mezi nimi není viditelný rozdíl.

Vesmír není ale jen fyzická stránka. Souvislosti s božským elementem představuje Yasu Suzuka v Modlitewnych dłoniach (Dlaně pro modlitbu) – takřka transparentní plátna velkého formátu, které volně visí v prostoru. Všechno, co toto gesto sugeruje – duchovno, motlitba, kontemplace, zapřísahání, uctívání – náleží do vniřtního prostoru člověka, jeho vnitřního světa.

Mystika a metafyzika jsou také klíčové pojmy triptychu a multimediálního díla Ku nirwanie (K nirváně) Stefana Wojneckého. Název připomíná budhistický stav nesmrtelnosti a nejvyšší blaženosti – vypadá jako kouřový tunel, který nabírá tvar čtverce, kruhu a trojúhelníku. Tyto tři základní geometrické figury vyjadřují popořadě zemi a mužský prvek; nebe a ženský prvek; a také člověka jako celek. Souhrně vzato spojují člověka s vesmírem. Lidská postava, která se objevuje na konci v tunelu, nás provází do života po životě. Dým – spojovací článek toho, co je nahoře, s tím, co se nachází dole, nebeských a zemských sfér, symbol zápalné oběti – umožňuje také ukázat vzduch, nejvíce neuchopitelný ze všech zemských živlů, království duchů a démonů.

Akira Komoto nachází vesmír v nejbližším okolí: břeh jezera, oblaka, z dálky viditelné stromy. Ale – o toto zde nejde. Ubírajíc se cestou japonské tradice, ukazuje, že důležité není to, co bylo namalováno, ale prázdná místa, které lze vyplnit představivostí. Proto pojmenoval sérii svých obrazů Bílá díra. Provokovat imaginaci svou bílou barvou, ve které se může skrývat přece všechno. Bezedná stejně jako její černý ekvivalent, kter ý se skrývá na břehu skutečnosti.

S iluzí percepce si hraje Štěpán Grygar. Jeho Planeta, vzhledem připomínající nebeská tělesa, neleží na horizontu, ale… na pěšince v parku, a možná na ulici obklopená spadalými listy. Takovýto podvod „objektivní” fotografie, která – vytržená z kontextu, vybavena falešnými popisky, zatajující formát – zesiluje oklamání smyslů.

Kosmologické nitky se proplétají také výstavou Wokół (Kolem dokola) kurátora Zbyszka Muziewicze. Všechny práce interpretují kouli, která je fascinujicí pro matematiky, astronomy, geometry a umělce. Koule je tvar hvězd a planet – a jako těleso je ideálním symbolem dokonalosti, božství, vesmíru. Na toto množství nitek navazuje Kinga Dunikowska objektem, který je složený z kulatého zrcadla lemovaného po okrajích neonem, odrážejícím se v zrcadle, a tvoří nekončící tunel zanikajících v hloubce soustředných kruhů světla. To je právě „Oko Ra”: oko egyptského boha světa, pána řádu ve vesmíru. Anna Kędziora zavřela rostliny, ponořené do vody, do kulatých akvárií. Možná je to první fáze tvoření – vystupující rostliny z hlubin vod, počátek života na zemi.

Michał Podgórczyk a Żaklina Nowodworska zachytili krásu mýdlové bubliny, která na slunci hraje duhovými barvami, představuje symbol pomíjivosti. Trvalejší verzí mýdlových bublin – skleněné polokoule s paprsky – připevnili na okno galerie. Osvětlené sluncem připomínaly vzdálené hvězdy. Zahrnovaly v sobě celý vesmír: od odrážejících se v nich úkazů a nebeských těles, k poletujícímu prachu ve vzduchu. Zajímavou hru s geometrií, prostorem a jejím vnímaním lidmi navrhl Dick Termes. Umělec dělá na povrchu koule realistické kresby, které odpovídají šestistranné perspektivě: ze severu, jihu, východu, západu, a také seshora a zezdola. Vypadá to tedy, že do jeho kulovitých labyrintů vede mnoho cest, ale co se za tím skrývá? – existuje mnoho východů, mnoho oken, přes která lze spatřit to, co je uvnitř; ale dá se zevnitř uvidět to, co je venku?

umístění mohou zobrazovat lidskou percepci: vnímání jevů je vždy subjektivní, věci vnímané z jiné perspektivy a v jiném čase se jinak jeví zrakům různých pozorovatelů. Ale lze rozšířit výše zmíněnou interpretaci a vidět v této práci ilustraci pravidla relativity? K problému prostoru a času se originálně postavil Jerzy Olek individuální výstavou Przestrzeń zakłócona (Narušený prostor). Umělec dekonstruoval nástěnné malby, které představovaly zbořený frankfurtský dům během války. Vytvořil z něho mozaiku poskládanou podle jednoduchého matematického pravidla. Tato metaforická opakovaná destrukce – lze ji interpretovat jako anulování uplynutého času a válečných ztrát – umožnila rekonstruovat budovu, dala jí fyzický rozměr prostoru, které tu ovšem chybí plochému, i když iluzivnímu zobrazení.

Do prostoru zasahuje také – tentokrát akusticky – Gisela Weimann, která vytvořila ve své multimediální instalaci Początek koniec tutaj teraz (Začátek konec tady teď) zvukový labyrint. Na čtyřech zrcadlových křeslech, umístěných naproti sobě, položila CD přehrávače; z každého z nich se linula hudba jiného nástroje: piana, klarinetu, violoncella a houslí. Spouštěly je snímače pohybu, které byly připevněny na stěny galerie. Takovým způsobem se diváci stávali spoluskladateli neopakovatelného hudebního útvaru.

Element pohybu – v tomto případě přeložený do jazyka obrazu – se nachází v centru zájmu Krzystofa Juretky, který na v prostoru rozvěšené kresby promítal film s tancem Chrystel Guillebeaud. Vlivem průvanu vlnící se plachty poloprůhledného papíru umocňovaly filmový obraz a oživovaly tanec umělkyně mezi labyrintem svých podobizen.

Tělo jako cesta k pochopení člověka, podstaty života, času, vědomí – to je hlavní myšlenka Genesis (Geneze) Anny Panek-Kusz. Multimediální projekce ukazovala nahou ženu, která byla zavřená v kouli. Krása její pózy a symetrie polohy sugerovaly harmonii těla a rozumu. Koule je symbol dokonalosti, ženského prvku, počátku života, který dává žena. Existence této harmonie v druhovém rozměru ale nevylučuje destrukci v individuálním měřítku. Proto se postava ženy – v trvale dokonalé kouli – čím dál víc deformuje, bourá se harmonie, nastupuje element ničení. Tak funguje čas .

Nezpochybnitelnou atrakcí na festivalu byla výstava mladých tvůrců z Japonska, laureátů prestižní soutěže MIO a absolventů Univerzity umění a designu v Osace. Jak napsal Naoya Yoshikawa, kurátor výstavy Wewnętrzny labirynt (Vnitřní labyrint), v době zahlcení informacemi se nejmladší generace umělců odvrací od vnějšího světa a koncentruje se na své nitro. Skutečně, prezentované práce jsou velmi subjektivní, ale to je vůbec neodlišuje. Hledání „okna” v labyrintu je zásadně činností krajně individuální, protože ho každý umělec spatřuje někde jinde. Pro mě bylo překvapením spíše málo viditelné navázání na japonskou tradici. Možná se svět stal již přespříliš sjednoceným, aby se kulturně odlišoval? Domnívám se, že na výstavě prezentovaná díla mladých tvůrců spojuje zbavení reálného rázu světa, které se uskutečňuje různými způsoby. Fotografie umělého osvětlení připomínají vzory utvářené v kaleidoskopu (Yusaku Nakada); fotografované na dlouhý čas noční městské krajiny s přízraky aut a lidí – navozují skutečnost spánku (Saori Yamashiro); na hranici spánku a snu se nacházejí inscenované fotografie Eny Nakagawy; vyextrahované skupiny postav přenesené na bílé pozadí, zbavené kontextu, jednají pozoruhodně a znepokojivě (Tanaka Kensaku); výstřední, chorobné květy utvořené z masa jsou pokusem pochopit proces transformace života v pokrm (Ayako Onogi).

Co spojuje tak odlišné tvůrce? Nalezli společné „okno” v labyrintu? Domnívám se, že je zřetelné odvracení se od komplikovaných technologií. V době, kdy našim životům dominují počítače, stroje a přístroje naznačuje návrat k jednoduchosti. Základní, někdy takřka archeologické techniky (camera obscura), jednoduché nápady, ale rafinovaná poslání. Měřítkem úspěchuje množství možných čtení, rozmanitost významů, zakořenění v tradici. Velké myšlenky jsou jednoduché. Nejtěžší je dosáhnout právě oné vysublimované jednoduchosti.

Anna Rojkowska