Fotograf Magazine

Druhé největší polské město Lodž (Łódź) je plné kontrastů. Na jedné straně smutek prázdných textilních továren, které neunesly konkurenci levného textilu z Asie, zmatený urbanizmus bez výrazného centra, ohromná nezaměstnanost, potěmkinovské domy, které za opravenými fasádami skrývají dvory stejně špinavé jako v Petrohradě nebo v Moskvě, obludná panelová monstra v těsném sousedství secesních paláců. A vedle toho téměř čtyři kilometry dlouhá a do noci živá hlavní ulice Piotrkowská s desítkami útulných kaváren a restaurací, elegantních obchodů a dobrých galerií, jedno z nejstarších muzeí moderního umění na světě s výbornou sbírkou polské i světové avantgardy a nejlepší fotografickou kolekcí v Polsku, proslulá divadelní, filmová a televizní škola, na níž studovali nebo učili Andrzej Wajda, Krzysztof Zanussi, Roman Polański, Krzysztof Kieślowski a další osobnosti světového filmu, výborná divadla, spousta energie.

Plný kontrastů byl i Mezinárodní festival fotografie, jehož 4. ročník letos v květnu připravila malá skupina mladých organizátorů z Nadace vizuálního vzdělávání pod vedením agilního Krzysztofa Candrowicze. Festival udělal od svého vzniku velký pokrok. Zatímco zpočátku šlo o vysloveně regionální přehlídku, dnes už má mezinárodní charakter, k čemuž přispělo i založení Unie evropských fotografických festivalů, jež lodžští organizátoři iniciovali. Festival také získal od představitelů města ohromné výstavní prostory v bývalé textilní továrně Karola Scheiblera, dnes nazývané Muzeem umělců, v níž dnes sídlí i jeho kanceláře. Přes různé dotace však jeho rozpočet zůstává nesrovnatelně nižší než tomu bývá u festivalů podobného rozsahu v západní Evropě, proto nejsou v jeho programu žádné opulentní recepce, výstavní prostory v labyrintu opuštěných továrních hal jsou vybaveny pouze jednoduchými panely a jednoduchým osvětlením a většina expozic je otevřena jenom několik dní, aby se nemuselo dlouho platit jejich hlídání, a hlavně aby je mohli jejich zahraniční organizátoři a současně účastnící festivalu na vlastní náklady odvézt. Přesto je to festival, který má výbornou neformální atmosféru, festival, na kterém je možno vidět mnoho svěžích fotografií a který je nabitý různými doprovodnými akcemi – přednáškami, besedami s fotografy, kurátory a nakladateli fotografických knih, koncerty či filmovými projekcemi. Je to festival, který připravují mladí pořadatelé hlavně pro mladé návštěvníky a na kterém se vystavují především fotografie mladých autorů. Je to festival, který našel své specifické místo mezi řadou dalších polských fotografických festivalů probíhajících v Krakově, Varšavě, Poznani, Jelení Hoře (Jelenia Góra), Bielsku-Białé, Gorzówě a dalších městech.
Čtyři desítky výstav jeho 4. ročníku byly rozděleny do hlavního programu, v němž se prezentovali tvůrci přímo pozvaní organizátory, i do open-programu, do něhož se ze zhruba stovky nabídek probojovalo dvanáct výstav. K nejatraktivnějším expozicím festivalu patřily šokující, ale formálně vytříbené barevné snímky od kanadské fotografky Naomi Harrisové, ukazující americké manželské „swingers“ páry, vyměňující si sexuální partnery v různých speciálních klubech, letních táborech nebo na početně navštěvovaných kongresech. Řada návštěvníků jistě byla překvapena, že i takovouto tvář má stále konzervativnější bushovská Amerika. Velký divácký zájem poutala také expozice Andrého Kertésze z fondů nedávno otevřeného Centra fotografie Jeu de Paume v Paříži, zahrnující snímky čtenářů a čtenářek, které tento klasik maďarské, francouzské i americké fotografie pořídil v období 1912–1981.

Na několika výstavách byly dobře reprezentovány aktuální trendy současné dokumentární fotografie. Patřily k nim barevné subjektivní dokumenty z Paříže a New Yorku od Dolores Maratové, expresivní černobílé snímky z prostředí velkoměsta od tureckého autora Aliho Taptika, stylizované záběry z plaveckých bazénů od Francouzky Karine Lavalové či jemně ironické snímky Maďarky Krisztiny Erdeiové a Čecha Tomáše Pospěcha s motivy pokračující globalizace. Klasický černobílý dokument s humanistickým zaměřením reprezentoval cyklus Misie od českých fotografů Aleny Dvořákové a Viktora Fischera, představující samaritánskou činnost katolických misií v různých částech světa. Statičtější věcné pojetí dokumentární fotografie představovala českopolská výstava Marginální architektura, sestavená Lucií Lendelovou a Tomášem Pospěchem z faktograficky snímaných záběrů kýčovitých chatiček od Veroniky Zapletalové, odpudivých staveb provinčního polského městečka od Krzysztofa Zielińského, záběrů neturistické Prahy od dvojice Lukáš Jasanský – Martin Polák, banálních detailů zahrádek od Jana Bujnowského, miniatur romantických hradů v soukromých i veřejných prostorech od Tomáše Pospěcha a autobusových zastávek, fotografovaných Tomášem Součkem v podvečer a v noci při přízračném osvětlení reflektory aut. Stále častější překračování hranic mezi dokumentární a inscenovanou fotografií nejvýrazněji představila výstava skupiny Babis, složená z prací studentek opavského Institutu tvůrčí fotografie Barbory Krejčové, Barbory Kuklíkové a Martiny Novozámské. Zaujal na ní zejména barevný cyklus Kuklíkové City v cizím city, mimořádně vytříbenou formou ukazující pocity čtyř mladých lidí žijících v emigraci v Praze. Experimentálnější tendence dominovaly na skupinové expozici sedmi současných finských fotografů, v přehlídce slovenských fotografek Soukromá žena i na výstavě slovenské malířky a fotografky Doroty Sadovské, kde ovšem nejrozsáhlejší cyklus Korporality příliš nesouzněl s portréty známých umělců z Paříže.

V rozsáhlých labyrintech několika budov bývalé textilní továrny našly vedle expozic současných autorů prostor zejména prezentace mnoha fotografických škol z Polska, Maďarska, České republiky (FAMU, Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a ateliér fotografie na UJEP v Ústí nad Labem), Finska, Francie, Srbska a USA. U polských škol, zastoupených nejpočetněji, šlo o kvalitativně velmi různorodou úroveň, protože podobný výstavní prostor dostaly privátní školy pro mírně pokročilé amatéry i renomovaná fotografická oddělení akademií výtvarných umění. V některých případech (například u akademie výtvarných umění v Poznani a v Krakově) bylo možno sledovat pozvolný posun polských škol od různých konceptuálních trendů, které v Polsku dominovaly od 60. let až donedávna, k daleko širšímu spektru aktuálních tendencí.
Polská fotografie byla samozřejmě na festivalu zastoupena i dalšími výstavami. K těm nejzajímavějším patřila retrospektiva jednoho z hlavních představitelů polské experimentální fotografie Jerzyho Lewczyńského v Muzeu umění, která vedle kombinací textů a fotografií či snímků s tvarovými a významovými analogy zahrnovala hlavně jeho invenční práce s náhodně nalezenými negativy (sám tento postup nazývá archeologií fotografie). Nejsilnějším exponátem nepochybně byla rozsáhlá instalace Naše zvětšenina – Nisa 1945, kterou složil z anonymního záběru přeplněného vlaku s válečnými repatrianty a řady velkých zvětšenin jeho různých fragmentů. Polskou „hledající“ fotografii z 60. let představila výstava Fenomén skupiny Zero-61, kterou Lech Lechowicz sestavil z řady dobových originálů děl Józefa Robakowského, Andrzeje Różyckého, Jerzyho Wardaka a dalších intermediálních tvůrců, reagujících ve svých fotografiích, asamblážích a instalacích na konceptuální umění, op-art a další dobové tendence. Škoda, že poměrně malý prostor – mimo expozice fotografických škol – dostali současní polští fotografové mladší generace, protože mnozí z nich by jistě v Lodži mohli ukázat kvalitní práce značně vzdálené od děl starších představitelů konceptuální a experimentální fotografie. To se zřejmě změní v 5. ročníku svěžího festivalu, v němž organizátoři chtějí, aby každou školu reprezentoval jenom jeden autor.

vladimír birgus