Fotograf Magazine

 Miroslav Jodas (*1932) patří k dnes pozapomenuté generaci, která nastoupila do  české fotografie  během  šedesátých let  s  programem pozvolna  překračujícím estetiku  humanistického  dokumentu  „všedního dne“. Celý život se věnoval povolání zlatníka a vedle toho začal v druhé polovině padesátých let soustavně fotografovat. V průběhu šedesátých let se pak postupně profesionalizoval a zabýval se fotografickou ilustrací knih a reprodukcí výtvarných děl. Jeho první výraznější publikací byly ilustrace knihy Josefa Kadlece Den, který nebyl (Čs. spisovatel, 1965). Jodasovou specialitou byly snímky jeho milovaných jazzových koncertů a hudebníků. (Zajímavostí v Jodasově tvorbě je výzdoba Jazzclubu Reduta – jde o jeden z mála zachovaných interiérů s fotografickou tapetou o úctyhodných rozměrech 3×16 m.) V roce 1967 jej Anna Fárová zařadila do plejády elitních fotografů v rámci výstavy 7+7 ve Špálově galerii, v roce 1970 mu pak v Ostrově nad Ohří uvedla samostatnou výstavu.

Přátelství s Liborem Fárou a mnoha dalšími výtvarníky Jodase uvedlo do širšího výtvarného kontextu, díky němuž se jeho tvorba rozvinula do nevídané šířky. Od konce šedesátých let se v ní silně začal projevovat vliv minimalismu. V posledních letech se Miroslav Jodas soustředí na destruované fragmenty civilizace – fotografuje poničené krabičky od cigaret a plechovky od nápojů, jak z třetí světové války.

Prestižní nakladatelství Arbor Vitae vydalo Jodasovi obsáhlou monografii, která poprvé shrnuje jeho celoživotní dílo. Na publikaci se výběrem fotografií podílel Stanislav Kolíbal, jehož mnohá díla Jodas reprodukoval. Kolíbal je také spolu s Jodasovým synem Markem autorem příjemně střídmé grafické úpravy. Úvodní text Antonína Dufka je sice poměrně stručnou, ale zasvěcenou studií, v krátkosti komentující všechny etapy autorova díla.

„Je pro něho příznačná technika kinofilmu a její poněkud měkké, šedavé zvětšeniny bez velkých kontrastů,“ píše ve výše zmíněném textu Anna Fárová. Ovšem tón, kterým je publikace vytištěna, se zdá být někdy šedý až příliš a je otázkou, zda nejde spíš o chybu tisku. Také rozpětí žánrů a stylů je u Jodase úctyhodné, ale neškodil by mu ještě soustředěnější výběr. Nemohu se ubránit dojmu, že by knize prospělo, kdyby byla o čtvrtinu kratší. Úskalím každé retrospektivní publikace je snaha vměstnat do ní maximum z rozsáhlé celoživotní tvorby. Jodasův motivický záběr, který je neobyčejně široký a rozmanitý, se v některých kapitolách trochu tříští na pouhé fragmenty.

Jodasova retrospektivní monografie je i přes drobné vady důležitou publikací, která odhaluje v plné šíři dílo bezesporu významného autora.

Pavel Vančát