Fotograf Magazine

V pražské Galerii Rudolfinum proběhla výstava zaměřená na současnou českou fotografii posledních 20. let. Kurátor Pavel Vančát pro ni zvolil název Mutující médium, čímž jasně stanovil a vymezil směr své autorské úvahy nad stavem fotografie v našem prostředí. K výstavě vyšel sto padesáti stránkový katalog mutující médium: fotografie v českém umění 1990- 2010, s anglickým vkladem mutating medium: photography in czech art 1990–2010 (autor textů Pavel Vančát, koncepce publikace Pavel Vančát a Markéta Kinterová, grafická úprava Markéta Kinterová). Zde je ke zhlédnutí výběr z díla dvaceti dvou autorů, mezi jinými Ivana Pinkavy, Pavla Baňky, Václava Stratila, Jiřího Černického, Jiřího Thýna, Markéty Othové nebo Daniela Pitína. Už podle uvedeného výčtu jmen je patrné, že ne všichni vybraní autoři jsou fotografové.

Katalog je dle koncepce expozice chronologicky rozdělen do pěti kapitol – sekcí tvořených vzájemnou autorskou konfrontací: Piktorialisté/ Stratégové/ Manipulátoři/ Nefotografové/ Po fotografii. Zatímco první čtyři části výstavy jsou spojeny s konkrétními výrazovými projevy umělců, k nimž se také vztahují zastřešující názvy sekcí, je závěr výstavy a katalogu postaven jako epilog. „Po fotografii“ je definicí situace, která nastala po nějaké předpokládané apokalypse, nebo při nejmenším po „zániku“ či radikální transformaci fotografie jako samostatného a svébytného média.

Piktorialisté jsou zpřítomněni coby pamětníci a udržovatelé klasického média. Jsou nuceni se vyrovnávat s nárazy „postmoderní nejistoty“. Někteří setrvávají v rámci tradiční fotografie, protože mají své nosné téma (V. Jirásek, I. Pinkava), jiní s rozvolněním obsahového kontextu přehodnocují i svůj přístup k médiu jako nástroji výrazu (P. Baňka). Zapojení obrazů Antonína Střížka do této sekce se může zdát sporné. Autor zde pracuje s různými předlohami a jazykovými přístupy, které používá jako montáž, cílem je mu však vyvolání iluze kompaktního obrazu a komplexní atmosféry díla. Pokud je Střížkova malba brána jako obraz přibližující se obrazu „jinou cestou“, pak tu jde o parafrázi samotného pojmu „piktorialismus“. Otázkou zůstává, kterým směrem je tato ironie namířena, zda proti zbloudilému druhu fotografie či malby, nebo obou.

Stratégové podle kurátora často „citují“, nebo „dokumentují“ a tím dosahují „širšího přesahu do sféry výtvarného umění“. Klíčovým dílem sekce je autoportrétní Řeholní pacient Václava Stratila z let 1991–96. Jedná se de facto o průzkum povrchu vlastního autorského Já, založeného na sebestylizaci před objektivem. Autor tu dokonale uniká identitě determinované aparátem. Radikálně postmoderním gestem je tu série Z dějin umění od Filipa Turka, který vkládá dokumentární fotky z časopisu do zlatých rámů se jménem slavného umělce ve štítku.

Manipulátoři zasazení do druhé poloviny 90. let vykonávají vlastní rozchod s tradicí. „Tušením konce podstatných vlastností fotografie“, které jsou zde označeny jako „originalita“ a „autenticita“, jsou nejen zasaženi ale i pracovně motivováni. A proto manipulují. Silně tu působí notoricky známá díla Jiřího Surůvky (Gilbert & George, 1999) nebo Veroniky Bromové (série Pohledy, 1996). Do krajiny pateticky umisťuje mrtvoly Václav Jirásek (Infection, 2002–03). Duo Jasanský/Polák v rámci cyklu Ignác – Památkářská fotografie (1996–2000) jakoby sáhli do archivu a při příležitosti výstavy znovuoživili paměť a ukázali tvář pořádající instituce v historickém černobílém světle (Rudolfinum).

Nefotografové již otevřeně ignorují či negují klasické fotografické prostředky a postupy. Markéta Othová vytváří černobílou sérii středových ornamentů Mayday (2004–07). Alena Kotzmannová v cyklu Apartment (2006 – 2007) prostředkuje vztah tmy a šera. Jiří Thýn fotí krásnou růži jakou ještě svět neviděl (Bez názvu, 2005) a dvojice Vajd/Alt reprodukuje „podobiznu“ staré fotocívky (Exposed, 2005).

Závěr výstavy – Po fotografii – odhaluje destrukci média, posun k abstraktním formám, k rozkladu média na prvočinitele a k novému průzkumu fotky a její role v moderní společnosti. Nejsilnější je tu asi dílo Jiřího Thýna Bez názvu – z cyklu So Sad in These Luxurious Times (2009), představující barevný Rorschachův test v chrámové lodi. Mrazivá sonda do vytěžených oblastí surrealismu? Vajd/Alt ve videosmyčce Lighthouse (2008) mechanicky snímají otáčející se fotoaparát. Jiří Thýn ve Světelné kompozici (2010) paroduje průzkum výrazových materiálových zdrojů z období bauhausovské avantgardy, výsledkem je estetizace banality a skepse k výrazovým prostředkům jako nositelům závazného poznání.

Učiňme závěr. Fotografie, médium ze své podstaty estetizující, klade nečekané překážky. Nesouhlas s její tradiční estetikou a vymezení se proti ní je jen jiným druhem estetizace (chyba, banalita, kvazistylizace, persifláž, metafora, ironie). Průniky a mutace zdánlivě neslučitelných médií vyznívají zase jen pouze jako evokace jiných estetických přístupů, jako jakési povrchní vibrace. Z fotografie nelze, zdá se, vystoupit jinak nežli radikálně, to znamená úplně. Avizovaná destrukce média se pouze mění v novou estetickou kvalitu. Neznamená tedy žádné pohřby ani oplakávání ani nostalgii, neboť žádná smrt média se nekoná. Fotografie mutuje především pohledem kurátora, je to jeho osobní téma, které lze respektovat, nikoliv ovšem jako závazný pohled na vývoj fotografie v českém umění posledních 20. let. To by byl pohled příliš manipulativní a závěr patetický. Výstavě lze porozumět spíše jako gestu určitého generačního přesycení, ke kterému došlo v době rychlých změn v 90. letech, a jehož se kurátorsky se zpožděním zhostil právě Pavel Vančát. Na tomto půdorysu výstava funguje. Je referencí o skepsi a reduktivních tendencích jak ve výrazu, tak v myšlení generace 90. let i té nejmladší. Kritika média je jen vhodně zvoleným rámcem pro něco mnohem podstatnějšího. Tím je úsilí po jednotné generační sebereflexi, jež se v roztěkaných a zrychlených podmínkách současnosti neustále rozpadá.

Zredukovat výraz fotografie na „prvočinitele“ či „základy“ a začít je používat znovu a jinak je osvědčený restart, kterým prochází v současnosti i jiná umělecká média, například malba. Mladost je „lyrickým časem“ řečeno s Milanem Kunderou. Mutující médium je v podstatě již temně lyrický projekt loučící se s vlastní mladostí.

Mutují médium. Fotografie v českém umění 1990 – 2010, nakladatelství Fotograf 07 o.s. ve spolupráci s Galerií Rudolfinum, Praha 2011, 154 stran

Text vyšel ve slovenském deníku Pravda, 1. 4. 2011

Petr Vaňous