Fotograf Magazine

Požádali jsme pět osobností, aby jmenovaly snímky, které považují za důležité pro vzt ah hudby a fotografie (odkazující ke specifickému nebo typickému aspektu oblasti), nebo aby vybrali fotografie podstatné pro jejich vztah k hudbě.

Fred Ritchin

kurátor a kritik, děkan školy International Center of Photography v New Yorku

Tento snímek zvukové instalace Davida Rokebyho Vynervovaná soustava / Very Nervous System odkazuje na vztah mezi obrazem a kódem a v konečném důsledku hudbou. Kamery snímají Rokebyho (nebo kohokoliv jiného), jak se pohybuje, a algoritmicky převádějí obraz na zvuk. Gesta subjektu vyvolávají různé reakce, takže lidé se v Rokebyho instalaci zmítají. Na tomto projektu, který vznikl v 80. letech, se mi nejvíc líbí, jak vyzdvihuje téma fotografie coby prostředku k vytváření hudby, a ne pouze k vizuálnímu záznamu někoho jiného, kdo ji vytváří. V blízké budoucnosti bezpochyby budeme potkávat lidi s fotoaparátem, kteří se budou pokládat za muzikanty.

Quentin Bajac

hlavní kurátor fotografie, MoMA

Dvě fotografie mám úzce spojené s hudbou a s léty mého dospívání začátkem 80. let – s obdobím, kdy jsem hodně poslouchal hudbu a kdy, jak si teď uvědomuji při pohledu zpět, fotografie a design hudebních alb (patřím ke generaci, která vyrostla s gramodeskami) významně ovlivnily mou vizuální výchovu. První z nich je obal London Calling, alba kapely The Clash z roku 1979, kde Paul Simonon rozbíjí svoji baskytaru – rozmazaný snímek Pennie Smith, který úžasně zachycuje
veškerou energii hudby obsaženou v hudbě této kapely. Druhou je obal alba Caught in Flux dua Eyeless in Gaza vydaného v roce 1981 – enigmatický anonymní černobílý snímek ze 6 0. let (často jsem si říkal, jestli je to inscenovaný záběr nebo náhodně nalezená momentk a, protože má v sobě cosi hraného), který nepřímo odk azuje také na zvuk – ohlušující řev padajícího vodopádu v pozadí.

Bill Powers

autor knihy Interviews with Artists a majitel Half Gallery v New Yorku

Vybírám jedinou fotografii, kterou pořídil Richard Prince na Woodstocku. Místo nějaké rokenrolové kapely si zvolil záběr davu, který se nakonec ukázal důležitější než jakékoliv konkrétní vystoupení.

Sarah Thornton

autorka knih 33 Artists in 3 Acts, Seven Days in the Art World a Club Cultures:
Music, Media and Subcultural Capital

Když se dívám na obraz Christiana Marclaye Pět vymotaných magnetofonových pásek / Five Unwound Cassette Tapes, vidím vodopád zvuku. Nahoře je téměř neslyšný, ale sestupuje do hlučného, improvizovaného jazzového kvintetu. Lineární, spořádaná, zdrženlivá senzitivita pěti nástrojů zaniká, jakmile dopadnou na zem. Tvrdý povrch vytváří kakofonii, která je tak hlasitá a pronikavá, že je těžké odlišit klarinet od fagotu. Dokonce ani flétnu není snadné vysledovat.

Toto umělecké dílo mě kromě jiného přivádí k zamyšlení nad ztraceným světem starých technologií, vizuálních i hudebních. „Kyanotyp“ nebo „fotogram“ vznikl v roce 1842, jen pár let po příchodu fotografie, především jako způsob reprodukce nákresů (neboli „modrotisků“). Magnetofonová páska je mezičlánkem historicky vklíněným mezi vinyly a kompaktní disky (na osmistopé pásky rádi zapomínáme). Kazety si spotřebitelé oblíbili v 70. letech, kdy přišly na trh autorádia a přerostlé kazeťáky zvané „ghetto blasters“. Vrcholu dosáhly brzy poté, co se v roce 1979 objevil Sony Walkman, což upevnilo jeho statut coby prvního přenosného zvukového systému.

Marclay chápe, že mezi kyanotypy a kazetami je jakási spřízněnost. Spolu se svojí zastaralostí nabízejí nostalgii – něco zachyceného v přízračné kvalitě kyanotypické estetiky a nádherné průsvitnosti kazety. Koho by napadlo, že by obyčejná hnědá magnetofonová páska mohla vypadat tak krásně? Stejně velkolepého posmrtného života by se mělo dočkat každé staré médium.

Vince Aletti

kritik časopisu The New Yorker, „první člověk, který seriózně psal o disku, ještě než mělo jméno (v časopise Rolling Stone v roce 1973)“

Hedi Slimane je hudební fanoušek – nadšený, posedlý, zamilovaný. Od té doby, co se v roce 2012 stal kreativním ředitelem a návrhářem společnosti Saint Laurent, vybírá si do reklam, které pro značku fotí, víc hudebníků než modelek a modelů. Už mezi nimi byli Jerry Lee Lewis, B.B. King, Courtney Love, Daft Punk nebo Christopher Owens. Jeho nejlepší fotografie ale působí spíš jako deníkové záznamy než formální portréty. Ať už se zaměřil na vzrušené okamžiky na scéně, nebo na uvolněnou atmosféru v zákulisí, Slimane dokáže svým snímkům propůjčit
intimitu a zachovat dokonalou rovnováhu spontánnosti a kontroly nad situací. Tenhle záběr Petea Dohertyho z kapely Babyshambles z roku 2004, naprosto zničeného a úchvatného v opojení z prvního úspěchu, patří k nejpamátnějším ze Slimanových fotografií. Je to dokonalý snapshot pořízený fanouškem, který stal se ikonou svého věku.

Michal Nanoru