Fotograf Magazine

Fotografie z České republiky, Maďarska, Polska, Slovenska a Slovinska obvykle nestojí v centru pozornosti největšího fotografického veletrhu Paris Photo. Proto loňské rozhodnutí pořadatelů v čele s ředitelem Guillaumem Piensem, že po předchozích hostujících zemích, jakými byly třeba Německo, Švýcarsko, Itálie, Skandinávie, Itálie, Japonsko či arabské státy s Íránem, bude letos pozornost upřena na střední Evropu, vzbudilo u galeristů z této části světa velká očekávání. Pro mnohé z nich však nakonec byl nájem ve výši zhruba 12 tisíc euro za menší stánek nad jejich možnosti a další galerie zase neprošly výběrovým sítem, v němž hlavní slovo měla slovinská výtvarná kurátorka Nataša Petrešin-Bachelez. Českou republiku tak v této sekci nakonec zastupovala s podporou grantu z pražského magistrátu jenom galerie Hunt Kastner Artworks, zaměřená na současné umění, která se samotné fotografii věnuje spíše okrajově jako jednomu z uměleckých médií. Na veletrhu představila práce Aleny Kotzmannové, Viktora Kopasze a Jiřího Thýna. Společné práce současných vedoucích ateliéru fotografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové Hynka Alta a Aleksandry Vajd byly zastoupeny v galerii ZPAF/S-KA z Krakova. Inklinace Nataši Petrušin-Bachelez k videoartu a konceptuálnímu umění se promítla do skutečnosti, že centrální výstava, obvykle ukazující fotografická díla z nějaké významné sbírky z hostující země, nebyla tentokrát složena z fotografií, ale z ukázek videoartu ze střední Evropy. České autory reprezentovali Milena Dopitová a Zdeněk Baladrán.

Klasická česká fotografie však byla na Paris Photu bohatě zastoupená. Velký úspěch se svým elegantním stánkem a s výběrem atraktivních autorů měla Leica Gallery Prague, která prodala fotografie Václava Jiráska, Emily Medkové, Ivana Pinkavy, Tona Stana, Jiřího Turka a Terezy Vlčkové. Mnoho fotografií českých dokumentaristů – Josefa Koudelky, Markéty Luskačové, Jindřicha Štreita či Hany Jakrlové – už tradičně nabízel londýnský dealer (a bývalý švagr Henriho Cartiera-Bressona) Eric Franck. Dobové autorské originály českých klasiků – Františka Drtikola, Jaromíra Funkeho, Jaroslava Rösslera a dalších – byly za mnohdy velmi vysoké ceny k mání v řadě zahraničních galerií – například v Howard Greenberg Gallery z New Yorku bylo možno koupit Drtikolův akt z druhé poloviny 20. let za 68 tisíc euro a málo známé modernistické detaily různých předmětů od Arnošta Pikarta po 2500 euro. Robert Koch Gallery ze San Franciska nabízela unikátní negativní fotogram Jaroslava Rösslera. Miroslav Tichý, objev posledních let, byl prezentován hned v několika galeriích z USA, Británie a Francie, ale ceny mnohých jeho osobitých fotografií byly často nižší než před rokem. Od několika galeristů jsem v této souvislosti slyšel, jak jsou nemile překvapeni množstvím dalších a dalších Tichého prací, které se na trh dostávají z různých zdrojů, nikoliv jenom z lichtenštejnské nadace Tichý Oceán, kterou vede Tichého objevitel a propagátor Richard Buxbaum. Na stánku vídeňské Galerie Johanes Faber byl portrét Egona Schieleho od Antona Josefa Trčky, Drtikolova fotolitografie aktu s lebkou a pigment Sudkova zátiší se sklenicemi, který se hned na začátku veletrhu prodal za 31 tisíc euro. Mnohem větší štěstí však Johannes Faber udělal s fotografiemi ze své sbírky, které dal do aukce v pařížské pobočce Sotheby’s. Ženský portrét od mexického fotografa Manuela Alvareze Brava tam prodal za 190 tisíc euro a nádherné velké Sudkovo zátiší s kamenem, provedené v technice pigmentového tisku, dokonce za rekordních 250 tisíc euro (bez přirážek pro kupujícího) při zhruba desetinásobně nižší odhadní ceně. Tento výsledek byl ohromným překvapením – vždyť několikrát překonal dosavadní nejvyšší částky za Sudkovy pigmenty. O tom, že mimořádně kvalitní fotografie své kupce najdou i v době krize, však přesvědčila také aukce konkurenční firmy Christie’s, kde se prodal celý rozsáhlý soubor fotografií Richarda Avedona, kultovní fotografie modelky Doviny mezi slony, dokonce za více než 700 tisíc euro.

Světové proslulé klasiky moderní fotografie mají i Maďaři. Středem zájmu, umocněným právě probíhající velkou retrospektivou v Jeu de Paume, byl samozřejmě André Kertész. Originály jeho neslavnějších děl, včetně zátiší U Mondriana, byly za horentní sumy nabízeny v amerických galeriích Howard Greenberg, Bruce Silverstein a Stephen Daiter, zatímco pozdější zvětšeniny bylo možno koupit za daleko přijatelnější částky v budapešťské Vintage Gallery, která jako obvykle do Paříže přivezla i celou plejádu meziválečných děl ve světě dosud méně známých maďarských autorů, kteří na rozdíl od Kertésze, Moholy-Nagyho, Capy či Brassaie neodešli do emigrace. Zatímco česká či maďarská fotografie už mají řadu mezinárodně známých autorů, etablovaných na světovém fotografickém trhu, a z polských fotografů se už na něm uchytili třeba Stanislav Ignacy Witkiewicz, Bogdan Konopka, Zbigniew Libera či Zofia Kulik, slovenští nebo slovinští fotografové se na mezinárodní trh dostávají jenom velmi pomalu.

I když celkový počet 38 tisíc návštěvníků nepatrně zůstal za loňskými více než 40 tisíci návštěvníky, bylo to hlavně proto, že tentokrát nebylo Paris Photo v některé dny otevřeno až do pozdních nočních hodin. Jinak prakticky po celé čtyři a půl dny jeho trvání byly prostory Caroussel du Louvre přímo pod nejslavnějším muzeem světa plné sběratelů, fotografů, kurátorů, členů správních rad velkých muzeí i zcela obyčejných zájemců o fotografii, z nichž přes čtyřicet procent přijelo ze zahraničí (mezi nimi i mnoho z České republiky). Všichni si mohli prohlédnout i 57 výstav z paralelně probíhajícího Měsíce fotografie v Paříži, ale většina cizinců asi zvládla jenom ty nejdůležitější – retrospektivy maďarského avantgardního fotografa Andrého Kertésze, rakouského piktorialisty Heinricha Kühna a amerického dokumentaristy Larryho Clarka a skvělou expozici ze sbírek Evropského domu fotografie. Sto dvacet vystavovatelů, kteří prošli přes síto výběrové komise Paris Phota, představilo především současné trendy ve fotografii, ve velké části pokračující v tendencích k dokonale technicky provedeným barevným snímkům s atraktivními tématy. K takovým patřily i fotografie letošního maďarského laureáta Ceny BMW Gábora Osze. Bohatě byli zastoupeni také avantgardní tvůrci z meziválečného období, i když ne svými nejznámějšími díly, za něž některé galerie před vypuknutím krize požadovaly částky přes půl miliónu eur. Letos patřil k nejdražším modernistický detail historického centra Arles od Lászla Moholy-Nagyho, za nějž newyorská Houk Gallery požadovala 265 tisíc dolarů. Na druhé straně cenového spektra stály třeba nové zvětšeniny z poměrně rozsáhlých edic 50-100 kusů snímků, v nichž v cenách od 500 do 2000 eur nabízelo londýnské nakladatelství Phaidon i fotografie tak slavných autorů, jakými jsou třeba Nan Goldinová nebo Martin Parr (přitom Parrovy větší snímky jinde stály až 18 tisíc euro). Signifikantní byly i stále rostoucí ceny vzácných fotografických knih – třeba výtisk Man Rayovy publikace Elektřina z roku 1932 našel kupce za 35 tisíc eur. O tom, že i o současné kvalitní knihy je stále velký zájem, se mohli přesvědčit majitelé pražských nakladatelství KANT a Torst Karel Kerlický a Viktor Stoilov, kteří měli pěkný společný stánek na jednom z nejfrekventovanějších míst veletrhu. Skutečnost, že si jejich publikace koupila i řada významných muzeí a knihoven, nepochybně přispěla k propagaci české fotografie. Podobně jako akce, které v rámci Paris Phota připravilo České centrum v Paříži – výstava Little Hanoi od Štěpánky Stein se Salimem Issou, kulatý stůl o historii a současnosti české fotografie, fotografických sbírkách a významných publikacích (obdobné diskuse v rámci veletrhu proběhly i o maďarské, polské, slovenské a slovinské fotografii) a příjemná party, trvající dlouho do noci. Česká fotografie se prostě na Paris Photu rozhodně neztrácela. A Paris Photo znovu potvrdilo, že je dnes nejvýznamnějším a největším fotografickým veletrhem světa, který daleko lépe představuje aktuální fotografickou tvorbu a přitahuje mnohem více návštěvníků než jeho hlavní konkurent, newyorský veletrh AIPAD.

Vladimír Birgus