Fotograf Magazine

Pavel Jasanský (* 1938) je vystudovaný geolog, nicméně u svého „řemesla“ příliš dlouho nezůstal. Již za studií na vysoké škole intenzivně fotografoval a v 60. letech se plně vydal touto cestou. V průběhu normalizace se živil jako fotograf mnoha osobností tehdejší kultury, vytvářel například obaly gramodesek a další materiály. Tuto pozici v 80. letech postupně opustil a čím dál více se věnoval vlastní nezávislé dokumentární tvorbě. Jako jeden z nemnoha československých fotografů se nebál ani jiných médií, kdy pracoval s malbou či videem. 

Polovina 60. let byla pro zdejší kulturu dobou nesmírného kvasu. Mnoho fotografů se vydalo „na západ“ a z těchto cest vzešla řada výborných obrazových publikací, zachycujících rušný život v Londýně (Miloň Novotný), Paříži (Josef Prošek) či New Yorku (Eva Fuková, Miloň Novotný, Marie Šechtlová). Velkému „západnímu“ městu věnoval svůj první rozsáhlý soubor také Jasanský. Paristory vznikl v době kolem pražského jara a již v něm se projevil jako fotograf zcela jiného ražení než vystudovaní umělci nebo ostřílení fotoreportéři československých novin a časopisů. Jasanský nepřijel okouzlen nočním životem, bohatstvím výloh nebo extravagancí obyvatel bohaté metropole, ale naservíroval divákovi nesmírně přísný pohled plný podivných setkání věcí a lidí, hraničící až se zmarem. Jeho „neškolený“ a školním studiem umění „neposkvrněný“ rukopis tak neměl zrovna blízko k dobově adorovanému humanistickému dokumentu, ale svojí přímostí a mnohovrstevnatostí (že by ta geologie?) si ledacos bral z tradice surrealismu a připomínal spíš úplně aktuální americkou fotografii. Však slavná výstava New Documents probíhala prakticky paralelně s Jasanského pobytem v Paříži. 

Takový pohled na svět si vyžaduje nejen přímost a přísnost, ale také určité sebevědomí nahlédnout věci jinak a umět si takzvaně „stát za svým“, což nám Středoevropanům není zrovna vlastní. Krom svého naturelu měl však Jasanský tu nespornou výhodu, že fotografie nemusel obhajovat před žádnou komisí či redakční radou. Volné soubory dělal často jen z vlastní potřeby, bez vidiny možné prezentace. A pokud ke konfrontaci s úředníky přece jen došlo, nenalezl většinou velké pochopení. Jeho fotografie totiž nenaplňovaly dobová kritéria povinného optimismu, kterými se musela řídit celá tehdejší československá kultura. Tak tomu bylo i v případě knihy Město (1984), jejíž první verze, složená ze záběrů Jasanského a Vladimíra Birguse, byla stažena a zničena. Druhou verzi knihy doplnily přijatelné a trochu „radostnější“ snímky Miroslava Hucka a teprve pak se publikace mohla dostat k rukám čtenářů. Jasanský je z trojice autorů tím jednoznačně nejpřímějším, nebojí se jít k dějům blízko, systematicky je sledovat a vybírat nepravděpodobné a neotřelé situace.

Vyvrcholením nastíněného pohledu na svět a osobního nastavení autora je pak soubor Nová krajina, noví obyvatelé (1985–1990). Celý cyklus je relativně rozsáhlý a čítá kolem dvou set fotografií. Při pohledu na něj se již nelze zbavit určité paralely k některým dílům Jindřicha Štýrského, Miroslava Háka či Viléma Reichmanna, byť upřímně řečeno nevím, jak detailně dané autory Jasanský znal. Jistě měl zcela odlišná východiska a možná i cíle, společný je ale všem čtyřem um „hníst“ realitu a vytvořit z „jasného“ fotografického zobrazení mnohovrstevnatý příběh. Realita se zde podvoluje fotografovi, a ne naopak. 

V případě Jasanského můžeme mluvit až o jakémsi „znásilnění reality“. Nebo dokonce „znásilnění na druhou“, protože fotografované věci (autor se v tomto cyklu zobrazení lidí velmi vyhýbal) již jednou v kontextu zásadně proměnila lidská ruka a dílo fotografa podivnost jen násobí. Ze snímků k nám mluví „zbytky“ činnosti moderního člověka v jakýchsi podivných a nepravděpodobných sestavách. Věci na fotografiích jako by se ptaly po smyslu své vlastní existence, po onom „proč zrovna tady a teď?“. Odpovědi se však nedostává ani zobrazeným věcem, ani divákovi. V době nabubřelého konzumu, produkujícího každý den miliony nesmyslných a nepotřebných věcí, je myslím tento motiv Jasanského prací navýsost aktuální i dnes.

Lukáš Bártl